Čís. 8134.

Zákon ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče.
Sloučení bytů a místností ve starých domech s byty a místnostmi
v novostavbách není zakázáno, stačí povolení příslušného stavebního
úřadu.
Rozhodnouti o tom, zda stavební povolení bylo obmezeno na osobu
stavebníka a pominulo jeho smrtí, jest povolán stavební úřad.

(Rozh. ze dne 14. června 1928, Rv 1 979/28.)
Žalovaný obýval v domech žalobců čp. 8 a 8 a) byt celkem o pěti pokojích, kuchyni a příslušenství. Proti soudní výpovědi z bytu namítl žalovaný, že se na byt vztahuje ochrana nájemců a že nedopadá tu ustanovení § 31 čís. 5 zák. na ochr. náj., ježto prý žalovaný najal od žalobců dva byty v domě čp. 8 třípokojový s příslušenstvím, v domě čp. 8 a) dvoupokojový. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Rozhodnutí sporu závisí na zodpovědění otázky, zda žalovaný jakožto nájemce vypovídaných místností má nárok na záštitu zákona o ochraně nájemců, či zda najaté místnosti nepodléhají ve smyslu § 31 čís. 5 zák. na ochr. náj. tomuto zákonu. Nejprve dlužno zodpověděti otázku, zda tu jde o jednotnou nájemní smlouvu o pětipokojovém bytu, či o dvě samostatné nájemní smlouvy jednak ohledně třípokojového bytu v domě čp. 8, jednak ohledně dvoupokojového bytu v dome čp. 8 a). Právem zodpověděl prvý soud tuto otázku v onom směru. Směrodatným jest tu doslov nájemní smlouvy. Druhý odstavec nájemní smlouvy zní doslova takto: »Předmětem smlouvy jsou tyto prostory: 3 pokoje, 1 kuchyň, 1 zasklenná chodba, 1 sklep, 1 komora, 1 půda ve starém domě čp. 8, k tomu 2 pokoje, předsíň, koupelna a kloset v novém domě čp. 8 a). Celý byt se tedy skládá z pěti pokojů, kuchyně, koupelny s klosetem, předsíně a zasklenné chodby, jakož i z komory a půdy, sklepa a kůlny na dvoře. Činže činí 12000 Kč ročně.« Z tohoto doslovu smlouvy jasně vyplývá, že veškeré prostory byly pronajaty jako jednotný byt za jednotnou činži, že tudíž jde o jednotnou nájemní smlouvu o pětipokojovém bytu. Spojení obojích prostor, v novém a starém domě, bylo provedeno dvěma dveřními otvory na základě pravoplatného povolení stavebního úřadu. Zvláštního svolení politického úřadu ve smyslu § 1 (2) zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n. nebylo k tomu třeba, ježto zákon zakazuje toliko spojení dvou nebo více dosud oddělených bytů v jednom domě, nevztahuje se však podle § 20 čís. 8 vůbec na byty a jiné prostory v domech, pro něž bylo uděleno obývací nebo užívací povolení po 1. listopadu 1918. Zákon chce, jak plyne z doslovu jeho § 1 (1) (několik bytů dosud oddělených) zapověděti pouze spojení dvou nebo více bytů ve starých domech, by tak bylo zabráněno odnětí samostatných bytů bytovému trhu. Pokud jde o další námitku žalovaného, že tu není předpokladů § 31 čís. 5 zák. na ochr. náj., i kdyby se mělo za to, že jde o jednotnou nájemní smlouvu, ježto z pronajatých místností jsou pouze tři místnosti obytnými, kdežto dvě místnosti v novostavbě byly pronajaty jako obchodní místnosti, dlužno odvětiti, že podle zjištění prvého soudu, k nimž se odvolací soud připojuje, nejde o pronájem obchodních místností, nýbrž že podle stavebních plánů bylo zamýšleno spojení všech prostor v jeden byt a že náhodná okolnost, že žalovaný s výslovným nebo mlčkým svolením pronajímatele dvě z těchto místností zařídil a používal jako obchodní místnosti, nemůže jim odníti povahu obytných místností. Jde tu tedy o jednotnou nájemní smlouvu o pětipokojovém bytě, jenž byl po 1. květnu 1924 pronajat novému nájemníku a na nějž se podle § 31 čís. 5 zák. na ochr. náj. ustanovení tohoto zákona nevztahují.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Ze všech dříve uplatňovaných důvodů pro námitku, že místnosti pronajaté žalovanému nejsou pětipokojovým bytem, nýbrž třípokojovým bytem ve starém domě, podléhajícím zákonu o ochraně nájemníků, a dvěma kancelářskými místnostmi v novostavbě, drží dovolání již jenom dva; že sloučení bytu ve starém domě s místnostmi v novostavbě bylo bez zvláštního povolení politického úřadu nepřípustné a že nebyl přiznán podstatný význam skutečnosti, že spojení starého bytu s místnostmi v domě novém dvěma dveřmi bylo stavebním úřadem povoleno jenom dočasně, dokud bude vlastník novostavby spoluvlastníkem starého domu. Avšak i tyto důvody byly odvolacím soudem správně vyvráceny. Zákon »o mimořádných opatřeních bytové péče« ze dne 11. července 1922, čís. 225 sb. z. a n., na nějž se žalovaný odvolává, jest již podle svého nadpisu zákonem výjimečným a musí proto býti vykládán způsobem obmezujícím, tedy ve prospěch vlastníka. Ustanovuje-li v § 1, že není dovoleno sloučiti dva nebo několik bytů v byt jediný, a že spojití s bytem jednotlivé místnosti jiného bytu jest přípustno jenom s povolením úřadu za určitých podmínek, v § 20 čís. 8 pak, že se zákon nevztahuje na byty a jiné místnosti v domech, pro něž bylo uděleno obývací neb užívací polovení po 1. listopadu 1918, plyne z těchto ustanovení přímo ovšem jenom, že bez povolení politického úřadu nesmí býti sloučeny byty ve starých domech, kdežto v novostavbách jest to dovoleno, otázku však, co platí o sloučení bytů a místností ve starých domech s byty a místnostmi v novostavbách, dlužno rozřešiti obmezujícím výkladem zákona v ten rozum, že to není zakázáno, po případě, že není k tomu třeba jiného úředního povolení, než příslušného stavebního úřadu, jež v souzeném případě uděleno bylo. Vzhledem k tomuto zákonnému stavu netřeba se podrobně zabývati dovolatelovým pokusem, dolíčiti, že se rozhodnutí nižších soudů příčí účelu a úmyslu zákonů o ochraně nájemníků. Bytové popřevratové zákonodárství nesleduje jenom účel chrániti nájemníky, nýbrž také podporovati stavební ruch. Mimo to najal žalovaný byt, z něhož obdržel výpověď, již po provedení novostavby jako byt pětipokojový, nelze ho proto počítati k drobným nájemníkům, na něž nyní po značném odbourání původních výjimečných předpisů jest zvláštní zákonná ochrana nájemníků obmezena. Stejně bezdůvodnou jest námitka, že, když bylo stavebním úřadem zesnulému Eduardu S-ovi uděleno stavební povolení ku spojení třípokojového bytu v prvním patře starého domu s místnostmi v prvním patře novostavby dvěma dveřmi pro tu dobu, dokud bude spoluvlastníkem starého domu, pominula platnost povolení smrtí Eduarda S-a, a že názor, že povolení platí i pro dědice, nemá ve spisech stavebního úřadu opory. Nemá však v nich opory ani názor dovolatelův, jenž se nad to příčí všeobecné právní zásadě, že jak práva, tak povinnosti zemřelého přecházejí na jeho dědice, nebyly-li výslovně obmezeny na jeho osobu. K rozhodnutí, zda stavební povolení bylo obmezeno na osobu stavebníka a pominulo jeho smrtí, jest povolán úřad stavební. Jelikož není sporu o tom, že i žalující strana jest vlastníkem obou domů, a že stavební úřad nic nenamítá proti dalšímu trvání dřívějšího stavu, že se tedy v předmětu nájmu od ujednání nájemní smlouvy nic nezměnilo, nemá smrt Eduarda S-a pro rozhodnutí sporu významu. Teprve, kdyby stavební úřad nařídil zazdění spojovacích dveří, bylo by uvažovati, jaký vliv má tento příkaz na nájemní smlouvu.

Citace:

č. 8134. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 895-898.