Čís. 8184.

Při vyřízení odporu proti povolení prozatímního opatření dlužno řešiti otázku, zda tu byly předpoklady pro povolení prozatímního opatření, podle doby, kdy byl podán návrh na povolení prozatímního opatření, a nelze přihlížeti k tomu, co následovalo po povolení prozatímního opatření.
Nebezpečí ve smyslu § 379, druhý odstavec, ex. řádu nelze spatřovati v tom, že odpůrce prodal část inventáře, když nebylo ani tvrzeno, že by se byl prodej stal překročením mezí řádného provozu hospodářství.

(Rozh. ze dne 28. června 1928, R II 170/28.)
K zajištění peněžité pohledávky navrhl věřitel povolení prozatímního opatření. Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil a odpor zamítl. Rekursní soud vyhověl odporu a zrušil prozatímní opatření. Důvody: Odpůrce stěžovatelů žádá za povolení prozatímního opatření, odůvodňuje návrh tvrzením, že stěžovatelé mu dluží ze směnečných zápůjček 35000 Kč s příslušenstvím, kteroužto okolnost osvědčuje současně podanými směnečnými, žalobami, že stěžovatelé prodali ze svých movitostí jeden pár volů a že jest obava, že také ostatní své movitosti rozprodají, že nemají žádných nemovitostí a že pohledávka jest značné výše a opožděné zakročení že by mohlo dobytí zmařiti. Odpůrce stěžovatelů tvrzené nebezpečí vůbec neosvědčil. Když první soud přes to bez slyšení druhé strany návrhu vyhověl, podali stěžovatelé odpor, v němž uvádějí, že údaje jejich odpůrce ohledně nebezpečí nejsou pravdivé, že sice pár volů prodali, ale pouze z hospodářských důvodů a že mají také nemovitostí, pročež navrhují, by bylo uznáno, že povolené prozatímní opatření se zrušuje, pokud se týče omezuje. Při roku o tomto odporu namítal odpůrce stěžovatelů, že prozatímní opatření bylo povoleno na dobu, kdy ohrožená strana nabude pro svou pohledávku právoplatného exekučního titulu, že směnečné žaloby podané u prvního soudu byly stěžovatelům doručeny dne 30. ledna 1928, že se tedy staly právoplatnými dotyčné platební příkazy již dne 3. února 1928, kterýmžto dnem pozbylo prozatímní opatření platnosti, že tedy odpor podaný dne 8. února 1928 jest bezpředmětným. První soud uvádí na odůvodnění napadeného usnesení, že prozatímní opatření bylo povoleno na dobu, až ohrožená strana pro svou pohledávku nabude právoplatného exekučního titulu, že se směnečné platební příkazy staly již dne 3. února 1928 právoplatnými, že tímto dnem pozbylo prozatímní opatření účinnosti a že není třeba zrušení prozatímního opatření z moci úřední nebo k návrhu, že stěžovatelé podali odpor teprve po tomto dni, ačkoliv věděli, že prozatímní opatření pozbylo už účinnosti, pročež musel býti odpor zamítnut. Stížnost, která navrhuje zrušení napadeného usnesení, pokud se týče jeho změnu v ten rozum, že se povolené prozatímní opatření zrušuje, brojí proti tomuto názoru prvého soudu, tvrdíc, že neodpovídá zákonu. Stížnost jest potud odůvodněna, že předpokladem pro povolení prozatímního opatření jest osvědčení nároku a nebezpečí. Kdežto onu náležitost lze nahraditi jistotou, není to možno u náležitosti druhé. Odpůrce stěžovatelů nebezpečí, které tito popřeli, neosvědčil a proto mělo býti odporu vyhoveno. Názoru prvního soudu, že v době podání odporu pozbylo prozatímní opatření účinnosti z toho důvodu, že vypršela lhůta, na niž bylo povoleno, a že proto odpor byl bezpředmětným, jest mylný, neboť, nehledíc k tomu, že se prozatímní opatření nezrušuje samočinně, jak to míní první soud, jest rozhodnouti o odporu ex tunc a nikoliv ex nunc, to znamená, že první soud měl rozhodnouti, zda návrh na prozatímní opatření v čase jeho podání byl odůvodněn, čili nic, bez ohledu na to, co se po tomto návrhu stalo. Ježto pak, jak uvedeno, schází předpoklady pro povolení prozatímního opatření (osvědčené nebezpečí), měl první soud odporu vyhověti a povolené prozatímní opatření k odporu stěžovatelů zrušiti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze přiznati oprávnění. Správným jest především názor exekučního soudu, že odpor proti povolení prozatímního opatření posuzovati jest ex tunc, t. j. že jest řešiti otázku, zda předpoklady pro povolení prozatímního opatření tu byly v době, kdy podán byl návrh na opatření, a že nelze přihlížeti k tomu, co po povolení prozatímního opatření následovalo. Plným právem tudíž nepřidal se rekursní soud k názoru první stolice, že odpor nutno pokládati za bezpředmětný proto, že před jeho podáním prozatímní opatření pozbylo účinnosti tím, že ohrožené straně dostalo se exekučního titulu směnečnými příkazy o jejích žalobách na odpůrce podaných a právoplatností jich. Rovněž správně vyhověl rekursní soud odporu z toho důvodu, že ohrožená strana neosvědčila tvrzené nebezpečí, které ji ve smyslu druhého odstavce § 379 ex. ř. hrozilo v době, kdy se domáhala prozatímního opatření. Podle tohoto zákonného ustanovení jest tu řečené nebezpečí, je-li pravdčpodobno, že by bez prozatímního opatření odpůrce poroucháním, zničením, zatajením nebo zavlečením majetkových kusů, zcizením nebo jiným nakládáním s předměty svého jmění, zvlášť úmluvami učiněnými o tom s jinými osobami zmařil nebo značně stížil dobytí peněžité pohledávky ohroženého. Takové nebezpečí není v tomto případě osvědčeno, ba ani tvrzeno tím, že odpůrce prodal ze svého dobytka dva voly, kdyžtě nebylo ani tvrzeno, že se prodej ten stal překročením mezí řádného provozu hospodářství.

Citace:

č. 8184. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 997-999.