Čís. 8055.

Uvedl-li vyrovnací dlužník v seznamu věřitelů pohledávku nesprávně, nemůže to míti vliv na věřitelovo právo žádati kvótu ze skutečné pohledávky. Nezaplatil-li dlužník splátku v plné výši, postihují ho následky § 57 vyr. ř.
(Rozh. ze dne 18. května 1928, Rv II 733/27.)
Věřitel domáhal se na vyrovnavším se dlužníku zaplacení celé pohledávky po srážce 161 Kč 42 h, ježto dlužník zaplatil na prvou splátku vyrovnací kvóty místo 184 Kč 10 h jen 161 Kč 42 h. Ze zažalované pohledávky přiznal procesní soud prvé stolice žalobci 2412 Kč 58 h, odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného a přiznal žalobci pouze 306 Kč 23 h.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolání opřenému jen o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), nelze odepříti oprávnění. Žalobkyně domáhá se zaplacení celé své pohledávky po srážce 161 Kč 42 h z důvodu, že žalovaný zaplatil na prvou splátku vyrovnací kvóty místo 184 Kč 10 h jen 161 Kč 42 h. Dovolává se tudíž zřejmě práva plynoucího pro ni z § 57 vyr. ř. v doslovu čl. III. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. Žalovaný tvrdil v prvé stolici, že splátka jím vypočtená jest správná, poněvadž celková pohledávka žalobkyně činila jen 2306 Kč a nikoli 2629 Kč 97 h, ježto mu žalobkyně neprávem započítává jednak útratovou pohledávku 132 Kč, kterou mu slevila, jednak dalších 139 Kč dle účtu ze dne 7. listopadu 1923, který neobdržel a který se týká zboží, jež nebylo dodáno, a posléze, že neprávem žádá také úroky, které nebyly dříve nikdy účtovány. Uvedl proto v seznamu věřitelů pohledávku žalobkyně bez ohledu na tyto částky. Žalobkyně sama svou pohledávku k vyrovnacímu řízení nepřihlásila. Procesní soud zjistil, že částka 132 Kč nebyla žalovanému slevena, že také dostal účet i zboží, jichž se týká pohledávka 139 Kč, a posléze, že dle předložených účtů byla kupní cena splatna do 30 dnů po vydání účtů a že při opožděném plnění počítají se obvyklé úroky z prodlení. — Čís. 8055 —
723
Žalovaný v odvolání výslovně uznal, že měl platiti 42% kvótu také z těchto částek, uvedl však, že žalobkyně spoluzavinila, že jeho přihláška k vyrovnacímu řízení nebyla úplná, poněvadž, byvši o zavedení vyrovnacího řízení uvědoměna, mohla se o výši ohlášené pohledávky přesvědčiti ze seznamu pasiv, že však neučinila nic, by byl omyl vysvětlen, a upomínala žalovaného teprve dopisem ze dne 19. ledna 1927. Z toho dovozuje, že žalobkyně nemůže žádati zaplacení celé pohledávky, poněvadž podle § 53 vyr. ř. oživne pohledávka jen tehdy, zůstala-li nepovšimnutou jenom zaviněním úpadcovým. Může prý tedy žalobkyně žádati jen 42% kvótu z obou uvedených částek 132 a 139 Kč, pak z účtovaných úroků 55 Kč 23 h po srážce zaplacených 23 Kč, celkem 306 Kč 23 h. K tomuto právnímu názoru odvolatelovu připojil se také soud odvolací, maje za to, že bylo na žalobkyni, by se buď osobně dostavila k vyrovnacímu roku a svou pohledávku přihlásila, neb aby podala přihlášku písemnou. Neučinivši tak nese prý také sama vinu na tom, že její pohledávka nebyla pojata do vyrovnacího řízení ve výši, jak ji sama účtuje, že zůstala co do jisté části nepovšimnuta. Dlužník, jemuž nebylo prokázáno výhradné zavinění, splnil prý správně 7% z pohledávky žalobkyně, kterou ohlásil a která byla pojata do vyrovnacího řízení, takže nelze tvrditi, že nevyhověl podmínkám vyrovnání. Odvolací soud ocitl se tu na scestí. Žalováno jest z důvodu § 57 vyr. ř., protože dlužník nesplnil plně potvrzené vyrovnání. Žalobkyně nežádala zaplacení celé pohledávky proto, že výhradným zaviněním dlužníkovým nebylo přihlíženo ve vyrovnacím řízení k její pohledávce, nýbrž chtěla se od počátku spokojiti příslušnou kvotou (srv. dopis ze dne 19. ledna 1927), na níž měla právo, ať se již vyrovnacího řízení súčasínila nebo ne (§ 53 první odstavec vyr. ř.). Nebylo její povinností, by pohledávku přihlašovala, stačilo, že pohledávku měla. Sporna byla jen výše její pohledávky a tím i výpočet kvoty. Uvedl-li dlužník v seznamu věřitelů pohledávku nesprávně, nemůže to míti vliv na právo věřitelovo žádati kvótu ze skutečné pohledávky, kterou ovšem musí prokázati. To se stalo i v tomto případě, kde správnost zažalované pohledávky byla nejen zjištěna, nýbrž dodatečně i uznána. Nezaplatil-li tedy žalovaný příslušnou splátku v plné výši, postihují ho následky § 57 vyr. ř. v doslovu čl. III. zák. ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n., leč že by se mu přihodilo při plnění omluvitelné nedopatření, ve kterémž případě by arci nebylo splnění vyrovnání pokládati za neúplné, jak nejvyšší soud vyložil ve svém plenárním rozhodnutí ze dne 9. února 1928, pres. 761/27, čís. sb. 7760. K ospravedlnění tomu však nestačí, že žalobkyně svou pohledávku nepřihlásila k vyrovnacímu řízení, neboť k tomu nebyla, jak již dovoděno, povinna. Bylo věcí žalovaného, by jednotlivé zásilky zboží měl v patrnosti a by vzal zřetel také k pohledávce útratové, kterou znal z platebního rozkazu a, neučinil-li tak a byl na pochybách, aby se sám u žalobkyně informoval. Že námitky žalovaného co do výše pohledávky žalobkyně nesprávným účtováním částek 132 Kč a 139 Kč, pokud se týče úroků z prodlení, nebyly odůvodněny, vyplývá rovněž z předchozí úvahy. Jiných okolností žalovaný na svou omluvu v prvé stolici nepřednesl.

Citace:

Čís. 8055. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 755-756.