Čís. 7756.

Ten, kdo byl převzat v léčení a ošetřování všeobecné nemocnice v Praze a byl předán na kliniku, ač nedal k tomu souhlas, zůstal i nadále v ošetřování a léčení nemocničním.
(Rozh. ze dne 4. února 1928, Rv I 481/27.)
Co do předchozího děje, poukazuje se na čís. sb. 4826. Procesní soud prvé stolice uznal po té žalobní nárok důvodem po právu. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávným jest prý, že žalovaný fond jest útvarem práva soukromého, an i jeho historický vývoj i způsob, jak jest finančně zabezpečen, účel jeho — nemocnice nesleduje účely výdělečné, nýbrž sociální, humanitní, tedy veřejné — a posléze okolnost, že je spravován státem, že léčebné poplatky mají povahu veřejného poplatku, jsou dokladem toho, že jde o útvar práva veřejného, že poměr ošetřovaného k nemocnici je poměrem veřejnoprávním, jak uvedeno v jud. čís. 197. Proto trvá odvolatel na námitce, že spor nepatří na pořad práva. Nesprávné hodnocení výsledků dokazování spatřuje odvolatel ve zjištění soudu prvé stolice, že prý byla uzavřena mezi stranami soukromoprávní smlouva o léčení, ač nezjištěno, kdo ji uzavřel za žalobce, jenž dodán do nemocnice ve stavu nepříčetném, kdo za žalovaný fond a jakého obsahu byla ona smlouva, zejména jaký protiúkon měl žalobce, když měla zaň hraditi okresní nemocenská pokladna ošetřovně do 28 dnů. Tím však provádí se důvod nesprávného právního posouzení, neboť výrok o tom, zda jest žalovaný fond útvarem práva soukromého či veřejného a zda byla uzavřena mezi ním a žalobcem soukromoprávní smlouva o léčení čili nic, jsou právními úsudky, jež lze učiniti jednak na základě zákonných ustanovení, jednak ze zjištěných skutkových okolností. Podle názoru odvolatele není prý tu smlouvy o dílo, neboť nebyla ujednána odměna, která ani nesměla a nemohla býti ujednána vzhledem k tomu, že nejde o soukromé sanatorium, nýbrž o nemocnici veřejnou, každému přístupnou, sloužící veřejné zdravotnické péči. Žalobce prý neprohlásil a ani nemohl — Čís. 7756 —
188
tak učiniti vzhledem k svému tělesnému stavu, že chce býti léčen na oddělení nemocničním a nikoli na klinice a tudíž nepříčilo se jeho vůli, byl-li přijat na kliniku a tam léčen, správa nemocnice neměla důvodu k tomu nesvoliti, a, mohlo-li by se mluviti o smlouvě o léčení, byl by tu prý smluvní stranou stát, nikoli žalovaný fond. Soud odvolací neshledal odvoláni opodstatněným. Nesprávným jest mínění žalovaného fondu, že není ke sporu pasivně legitimován, že by mohl býti žalován stát, ježto kliniky patří do správy státu a vedou se na jeho účet. Kliniky nejsou součástí nemocnice, nýbrž částí universit jako státních učebních ústavů a podle bodu 5 instr. o poměru nemocnice ke klinikám lze přijímati na kliniky jen ty nemocné, kteří proti tomu nečiní námitek; neníť ošetřovanému lhostejno, bude-li ho použito pro účely vyučovací, zejména k demonstrování. Zjištěno bylo, že Dr. Zdeněk K. odkázal žalobce jako lékař okresní nemocenské pokladny k ošetřování do všeobecné nemocnice (tedy nikoli na kliniku) a že žalobce byl do jejího ošetřování přijat; žalovaný fond sám doznává, že v době přijetí byl žalobce ve stavu nepříčetném, takže nemohl prohlásiti, chce-li býti léčen na oddělení nemocničním či klinickém. Že projevil souhlas s léčením klinickým ať výslovně nebo mlčky (§ 862 obč. zák.), žalovaný fond netvrdil a žalobce uvedl, že mu vůbec nebylo známo, že je léčen na klinice, což žalovaný fond nepopíral. Proto právem uznal soud prvé stolice, že žalobce byl převzat do léčení nemocničního, nikoli kliničního, to tím spíše, že se jednalo o léčení na účet okresní nemocenské pokladny, která je podle § 8 zák. čís. 32/1888 oprávněna poskytnouti svým nemocným členům léčení v nemocnici. Soud prvé stolice právem spatřuje v přijetí do léčení veřejné nemocnice soukromoprávní smlouvu a to smlouvu o poskytování pobytu s celým zaopatřením, ošetřením lékařským, léky a ošetřováním za úředně stanovený poplatek. Smlouva se uzavírá tím, že se nemocný hlásí o přijetí ať sám, ať někdo jiný za něho, a že jest přijat; úmluvy o úplatě vzhledem k stanoveným taxám ošetřovacím, veřejně vyhlašovaným netřeba. Není zákonného ustanovení, že by se poměr ten měl posuzovati podle práva veřejného, naopak z jeho povahy lze usuzovati na jeho soukromoprávní povahu. Lzeť se léčiti soukromě, doma, v ústavech soukromých, není nucení k léčení nemocničnímu, vyjmouc z ohledů veřejných při chorobách nakažlivých, ošetřovaný může, chce-li sám platiti, voliti si třídu, na níž chce býti ošetřován, a může z léčení vystoupiti, kdy chce. Není znakem poměru veřejnoprávního, že se stanoví úplata za ošetřování úřadem, že je vyloučena o ní svobodná úmluva, vždyť úřady stanoví taxy pro určité úkony a věci i v jiných oborech (lékárnické taxy dvojího druhu, ceny za potraviny za války a po válce a pod.). Taxy nemocniční nemají povahu veřejných poplatků. Nerozhoduje, že někteří ošetřovanci sami neplatí (na př. členové nemocenských pokladen, léčebného fondu veřejných zaměstnanců), nebo že za chudé hradí ošetřovně někdo jiný (obec. zemský fond), vždyť i na nich může býti vymáháno v určitých případech dodatečně. Z povahy nemocnic, že slouží veřejnému zdravotnictví a plní tak úkoly veřejné správy, se vysvětluje zákonný zásah správních úřadů do jich — Čís. 7756 —
189
správy a hospodaření a dozor nad nimi, jakož i jich pomoc při vymáhání ošetřovného (Bohuslav čís. 3819 spr. jud.čís. 197). Ze soukromoprávní povahy smlouvy o léčení právem dovodil soud prvé stolice, použito-li k splnění smluvní povinnosti osoby jiné, kliniky, kam byl žalobce předán k léčení, a utrpěl-li tam opomenutím lékařského dozoru poškození na tele a tím mu vznikla i újma na příjmech, že ručí žalovaný fond za škodu z toho mu vzniklou. Soud odvolací neshledal přímého zavinění na straně žalovaného fondu, třeba že to byl jeho lékař, jenž měl dohlížeti na spoutaného žalobce, neboť neměl konati službu tu jako lékař nemocniční, nýbrž jako zástupce lékaře klinického; žalovaný fond však ručí podle § 1313 písm. a) obč. zák., jak uvedl soud prvé stolice. Zjištěno-li, že tu byla soukromoprávní smlouva o léčení, je lhostejným, zda je žalovaný fond útvarem práva soukromého čí veřejného. Žalovaný nesprávně uvádí, že soud prvé stolice tvrdí v rozsudku, že vůle stran měřila k léčení na oddělení nemocničním a vyloučila léčeni klinické, neboť toho v rozsudku tom nelze nalézti; soud ten zjišťuje, že žalobce byl přijat do ošetřování všeobecné nemocnice v Praze její přijímací kanceláří, tím že došlo k smlouvě o ošetřování a že umístění jeho v kliničním pokoji č. 103 stalo se bez vyžádání jeho souhlasu, bez jeho vlivu a vědomí.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující jedině důvod § 503 čís. 4 c. ř. s., zabývá se jen právními otázkami: 1. zda jde o léčení, které dlužno pokládati za léčení ve všeobecné nemocnici v Praze (v ústavu fondovním) či za léčení na universitní klinice (státním ústavu), by mohlo býti posouzeno pasivní oprávnění žalované strany; 2. zda jest mezi žalovaným fondem a žalobcem právní poměr práva soukromého čí veřejného, by bylo lze posouditi spolehlivě námitku nepřípustnosti pořadu práva. K č. 1. Nejvyšší soud vylíčil již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 19. března 1925, čís. R 1 123/25 (čís. sb. 4826) právní podstatu žalovaného fondu jako samostatné právní osobnosti a poukázal na to, že předem jest se obírati otázkou pasivní legitimace v tom směru, zda žalovaný fond svým ústavem, všeobecnou nemocnicí v Praze, či zda československý stát pražskou klinikou pro interní nemoce, tedy svým (státním) ústavem převzal v roce 1924 žalobcovo ošetření a léčení. V tomto směru soudové nižších stolic správně dovodili, že žalobce, který byl přijímací kanceláří všeobecné nemocnice v Praze jako osoba nemocničního léčení a ošetřování potřebná, převzat v léčení a ošetřování, nedal souhlasu k tomu, by byl ošetřován a léčen na klinice prof. Dr. Sch-a, a že přes to byl předán na tuto kliniku, ač podle instrukce upravující poměr klinik k všeobecné nemocnici v Praze jest souhlas nemocného podmínkou odkázání do klinického ošetřování a léčení. Třebas byl žalobce z přijímací kanceláře nemocnice uložen přímo v pokoji čís. 103, patřícím ke klinice, a pak tam léčen a ošetřován, zůstal, nedav souhlasu k tomuto opatření, po právu i na dále v ošetřování a léčení nemocničním. V tomto směru stačí dovolatele odkázati na správné důvody napadených rozsudků; zejména v rozsudku druhé stolice jest správně poukázáno na to, že není ošetřovanému lhostejno, bude-li ho použito pro účely vyučovací а k demonstrování. Dovolatel míní, že stačí, když nemocný nečiní námitek. Ale s názorem tím nelze při nejmenším souhlasiti v případě, o nějž tu jde, když pacientu onemocnělému zápalem plic a ve vysoké horečce jsoucímu, se ani nevysvětlí, kam má býti přidělen, nýbrž když prostě přenesen jest z přijímací kanceláře na klinické oddělení. Není tedy námitka nedostatku pasivní legitimace odůvodněna a netřeba se obírati významem okolnosti, že přijímací kancelář jest společnou pro nemocniční oddělení i pro kliniky a že lékaři nemocniční proti předpisům zmíněné instrukce konají službu také v kliničních odděleních a že naopak zase kliniční lékaři konají službu v nemocničních odděleních. K čís. 2. Otázka nepřípustnosti pořadu práva jest vyřízena usnesením pojatým do rozsudku soudu prvé stolice ze dne 9. října 1924. Usnesení to vešlo v moc práva, neboť nebylo napadeno žalovanou stranou, jedině rozsudek téhož data byl zrušen na její odvolání. Spor musí tudíž býti vyřízen soudy, a nelze vůbec přihlédnouti k odbyté již námitce nepřípustnosti pořadu práva. Po této stránce je věc vyřízena konečným způsobem. Nejvyšší soud zabýval se sice ve svém rozhodnutí ze dne 19. března 1925, č. j. R 1 123/25, čís. sb. 4826, otázkou, zda mohlo jíti po případě o veřejnoprávní poměr, nikoli však co do námitky nepřípustnosti pořadu práva, jež byla tehdy již právoplatně zamítnuta, nýbrž šlo mu o to, podle kterých norem má býti věc soudy řešena, zda podle norem práva veřejného či soukromého. Jiný význam nemohlo míti ono rozeznávání, ježto věc nemohla býti odmítnuta. Odvolací soud posoudil věc podle norem práva soukromého, dovolatelka napadá tento názor jen s hlediska vyřízené již námitky, nikoli však z důvodu, že mělo býti použito norem veřejnoprávních. Dovolání uplatňuje tudíž jedině zamítnutou právoplatně námitku nepřípustnosti pořadu práva, jinak však rozsudek nenapadá co do použití hmotného práva. Nemá proto ani dovolací soud příčiny, by se zabýval věcí po jiné stránce, než kterou uplatnila dovolatelka, t. j. námitkou nepřípustnosti pořadu práva, a po této stránce odkazuje dovolatelku na právoplatné rozhodnutí závazné i pro něho.

Citace:

č. 7756. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 215-218.