Čís. 8170.

Zněla-li výpověď z nájmu proti dvěma osobám (manželům), avšak námitky podala pouze jedna osoba z nich, jest jen ona stranou rozepře, druhá osoba není společníkem v rozepři a lze ji slyšeti jen jako svědka.

(Rozh. ze dne 23. června 1928, R II 199/28.)
Výpověď z pachtu bylá dána manželům Františku a Marii B-ovýrn, námitky podala jen manželka Marie B-ová. Procesní soud prvé stolice ponechal výpověď v platnosti. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvé stolice a vrátil mu věc, by, vyčkaje pravomocí, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jest opodstatněn uplatňovaný důvod porušení podstatného předpisu procesního práva. V řízení prvé stolice byl František B. v rozporu s návrhem žalované strany slyšen jako strana. S tímto postupem nelze souhlasiti. Jako svědek přichází v úvahu každá osoba, která není ve, sporu súčastněna jako procesní strana. Jest to osoba, která má podati vysvětlení o nároku, jenž jí nepřísluší. Pří společenství v rozepři jest sice sporno, zda jednotliví společníci mají jako svědci býti slyšeni v případech, v nichž jde o skutečnosti, týkající se výlučně nároku ostatních společníků v rozepři. V tomto případe jedná se však o spor proti Marii B-ové. František B. byl sice spolužalován, avšak spor proti němu skončil již dříve právoplatnou výpovědí v prvé stolici ze dne 10. února 1928. Má tedy František B. v tomto případě pouze postavení svědka (srovnej: komentáře k § 338 с. ř. s. a zejména Wach: Handbuch I. str. 518).
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Stížnost vytýka odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou společenství v rozepři, a snaží se dolíčiti, že v souzeném případě jde o společenství v rozepři podle § 11 čís. 1 nebo podle § 14 c. ř. s. Avšak, aby mohla býti řeč o společenství v rozepři, jest nezbytným předpokladem, by několik osob pospolu žalovalo nebo bylo žalováno (§ 11 c. ř. s.). Toho v souzeném případě není. Výpověď zněla ovšem proti oběma manželům Františku a Marii B-ovým. Ale námitky podala jen Marie B-ová. Jen o ní přešlo do té doby nesporné nájemní řízení v řízení sporné, jen k jejím námitkám bylo položití rok k ústnímu jednání a jen v poměru k ní bylo vypovídající stranu pokládati za žalobkyni a jen ji jedinou za stranu žalovanou (§ 571 с. ř, s., rozh. čís. 7145 sb. n. s.). Žalovaná nemá tudíž ve sporu, jenž se začal teprve podáním námitek proti výpovědi, společníka v rozepři. Nelze proto ani o jejích procesních úkonech říci, že se jejich účinek vztahuje podle § 14 c. ř. s. také k němu. To platí i o účinku námitek podaných jí proti výpovědi. Neboť v nesporném řízení není předpisu obdobného výjimečnému předpisu § 14 druhá věta c. ř. s. a předpisy soudního řádu o sporném řízení a tudíž i § 14 c. ř. s. platí pro řízení ve věcech nájemních teprve pro spor, byly-li totiž podány proti výpovědi námitky, a neplatí tedy již i pro tyto, jež jsou součástí nájemního řízení nesporného (§ 562 c. ř. s.) a mají teprve za následek, že se o výpovědi zahajuje sporné řízení (§ 571 cřs.). Není-li František B. podle toho ani stranou ani společníkem v rozepři, nemohl býti jako strana slyšen, nýbrž mohl býti slyšen jen jako svědek. Odchylný postup prvého soudu je vadou řízení, jež byla způsobilou, zameziti úplné vysvětlení a důkladné posouzeni rozepře, neboť prvý soud připustil důkaz výslechem stran pro nedostatek jiných, zejména svědeckých důkazů, a uvěřil pak nepřísežnému seznání žalobců, ačkoli nelze předem vyloučiti, že by výslechem Františka В-a jako svědka pod přísahou snad byl mohl dojíti k přesvědčení o sporných okolnostech, které by bylo důkaz slyšení stran učinilo zbytečným (§ 371 c. ř. s.). Nelze proto v napadeném usnesení shledati právní omyl. Otázka, zda se účinek rozsudku, jejž bude vynésti, bude vztahovati podle povahy sporného právního poměru nebo podle zákonného předpisu též k Františku B-ovi, může zůstali úplně stranou, neboť, i kdyby tomu tak bylo, neměnilo by to nic na správnosti názoru, že František B. v souzeném sporu podle jeho průběhu není stranou v rozepři, ježto ani nežaloval ani nebyl žalován.

Citace:

č. 8170. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 951-952.