Čís. 7777.

Třebas rekursní soud nenařídil výslovně prvému soudu, by nové rozhodnutí učinil po výslechu stran, jest rekurs na dovolací soud, nevyhražena-li pravomoc, přece nepřípustným, nebude-li prvý soud podle povahy věci moci vydati nové rozhodnutí bez výslechu stran. Rekurs na dovolací soud jest přípustným, zrušeno-li rekursním soudem usnesení prvého soudu pro zmatečnost, ježto původní návrh na povolení prozatímního opatření nebyl odpůrci řádně doručen, a proto, že usnesení neobsahovalo odůvodnění.
Pro rozhodnutí o prozatímním opatření nelze zpravidla použíti zkráceného vyhotovení usneseni otiskem razítka.
(Rozh. ze dne 11. února 1928, R I 69/28.)
Soud prvé stolice povolil dvěma usneseními prozatímní opatření. Rekursní soud zrušil napadená usnesení a nařídil prvému soudu, by o návrzích ohrožené strany na povolení prozatímních opatření znovu rozhodl a svá rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. — Čís. 7777 —
235
Důvody:
Žalující strana jako strana ohrožená podala dovolací rekurs do usnesení ze dne 13. prosince 1927, jímž rekursní soud zrušil dvě usnesení prvního soudu, ze dne 12. listopadu 1927 a ze dne 16. listopadu 1927, a nařídil mu, by o návrzích ohrožené strany na povolení zatímních opatření znova rozhodl a svá rozhodnutí náležíte odůvodnil. Protože rekursní soud nenařídil prvnímu soudu, by nové rozhodnutí učinil po výslechu stran, aniž nařídil, by vyčkal, až by zrušovací usnesení nabyla moci práva, jest předem řešiti otázku, zda jest dovolací rekurs podle § 527 druhý odstavec c. ř. s. a §§ 78 a 402 ex. ř. vůbec přípustný. K otázce té jest přisvědčiti. Podle stálé judikatury nejvyššího soudu není sice třeba, by rekursní soud výslovně nařídil nové rozhodnutí po výslechu stran a stačí k vyloučení dovolacího rekursu podle § 527 druhý odstavec c. ř. s., jestliže první soud podle povahy věci nebude moci vydati nové rozhodnutí bez výslechu stran, ale tak tomu právě v tomto případě nebylo. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu pro zmatečnost, záležející v tom, že původní návrh na povolení zatímního opatření nebyl odpůrci řádně doručen, a v tom, že usnesení neobsahují odůvodnění. Obě tyto vady mohly býti prvním soudem napraveny i bez výslechu stran, neboť mohlo býti podání řádně doručeno a mohly býti důvody dodány a nezáleží na tom, že první soud v důsledku jiného předcházejícího zrušovacího usnesení stejného obsahu ze dne 22. listopadu 1927 nařídil rok k výslechu odpůrce a teprve pak nové rozhodnutí o všech návrzích vydal. Nutno tedy zabývati se obsahem dovolacího rekursu, který však není odůvodněn.
Usnesením prvního soudu ze dne 16. listopadu 1927 bylo povoleno zatímní opatření obstávkou další pohledávky, která prý přísluší odpůrci za ing. Emanuelem Ř-em. Šlo o nově povolené zatímní opatření, které však první soud povolil razítkem bez jakéhokoliv odůvodnění. Právem v tom shledal rekursní soud zmatečnost podle §§ 428, 477 čís. 9, 514 druhý odstavec c. ř. s. a §§ 78 a 402 ex. ř. Tak zvaná zkrácená vyhotovení prostým otiskem razítka jsou sice podle § 79 org. zák. a § 80 druhý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř. přípustná, ale zákon odkazuje v § 80 poslední věta c. ř. s. na bližší ustanovení, jež budou vydána nařízením. A právě v tomto směru ustanovuje § 4 (2) nař. min. sprav. ze dne 2. června 1914, čís. 41 Věst., že »při usneseních, jež potřebují odůvodnění, jako zpravidla rozhodnutí o návrzích na zatímní opatření, nelze zkrácené formy použíti«. V tomto případě měl první soud vydati řádné usnesení a je odůvodniti s ohledem na zákonné předpoklady §§ 379, 389, 390 prvý odstavec a 393 druhý odstavec ex. ř. co do osvědčení nároku a nebezpečenství a co do případné jistoty. Také podle § 428 prvý odstavec c. ř. s. a § 78 ex. ř. bylo třeba odůvodnění, neboť v té době první soud již věděl, že se odpůrce proti předcházejícím dvěma zatímním opatřením rozhodně bránil jak rekursem tak odporem a že tu jde nejen o příkře si odporující zájmy, nýbrž i návrhy. Praví-li stěžovatelka, že tu nebylo odporujících si návrhů a že tedy nebylo třeba odůvodnění, staví se na stanovisko čistě formalistické, neboť věcně posuzováno není o tom pochybnosti, že by byl odpůrce živě odporoval, kdyby byl býval vyslechnut.

Citace:

č. 7777. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 262-264.