Čís. 7838.

Převzetí soukromých železnic do správy státní (zákon ze dne 22. prosince 1920, čís. 690 sb. z. a n.). — Čís. 7838 —
349
Jedině československý stát byl oprávněn propustiti z činné služby a dáti do výslužby železničního zaměstnance bývalé košicko-bohumínské dráhy.
Převzetím košicko-bohumínské dráhy do státní správy nabyl stát plné služební svrchovanosti nad jejími zaměstnanci, pokud ve službě setrvali, a to ve stejné míře, jak příslušela dosud správě převzaté dráhy.
(Rozh. ze dne 2. března 1928, Rv II 841/27.)
Žalobce byl přijat ke košicko-bohumínské dráze dne 2. ledna 1902, u níž dosáhl definitivního jmenování k termínu 1. května 1905. Dne 1. května 1914 byl žalobce jmenován kancelářským manipulantem I. třídy. Po převzetí košicko-bohumínské dráhy do provozu československých státních drah byl žalobce služebně přeložen do Štěpánova dne 10. října 1922 a byl dnem 31. července 1924 ředitelstvím československých státních drah v Olomouci pensionován. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na Košicko-Bohumínské dráze, by bylo zjištěno, že výpověď daná žalobci dne 1. května 1924 ředitelstvím státních drah v Olomouci ke dni 31. červenci 1925 nemá vlivu na jeho služební poměr ke košicko-bohumínské dráze a by bylo uznáno právem, že jest žalovaná povinna jmenovati žalobce do lhůty, již soud určí, úředníkem 3 statu a podle služebních předpisů priv. košicko-bohumínské dráhy zaplatiti žalobci do 14 dnů pod exekucí 107174 Kč 35 h s 5% úrokem ode dne podání žaloby, zaplatiti. žalobci pod exekucí vždy prvního každého měsíce předem počínaje dnem 1. června 1926 640 Kč 35 h, částky splatné při vynesení rozsudku do 14 dnů. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Zcela správně dovozuje prvý soud z výpovědi svědka Dr. R-a, ředitele dráhy, že slib daný jím žalobci nemohl založiti závazek pro žalovanou, ježto jmenování úředníků náleželo do pravomoci správní rady žalované dráhy. Na věci nic nemění, že správní rada prováděla jmenování dle návrhu Dr. R-a. Právo jmenovací příslušelo jen jí a nikoliv Dr. R-ovi Dr. R. byl Jen výkonným orgánem správní rady a jeho slibu je rozuměti jen tak, že jmenování navrhne a se přičiní, by žalobce byl jmenován, nikoliv tak, že slibem správní rada byla vázána. K tomu by bylo podle čl. 47 obch. zák. potřebí zvláštní plné moci správní rady, jmenovati úředníky, což však prokázáno nebylo. Z povahy jeho postavení jako ředitele provozu právo jmenovati úředníky a závaznost takových slibů pro žalovanou vyvoditi nelze. I kdyby bylo prokázáno, že vydával Dr. R. výnosy a je měnil, mohl tak učiniti jen v mezích své funkce jako provozní ředitel, nemohl však tak činiti ve věcech osobních. Že nemohl činiti sliby na jmenování se závazností pro žalovanou, plyne též z ustanovení § 71 služ. ř. uh. zák. čl. 1851 a nař. uh. min. čís. 6125 z 1907, kterýmž předpisům KBD podléhala podle svého služebního řádu, a podle kterýchž ustanovení byl jen výkonným a dozorčím orgánem. Nesprávné právní posouzení: Správa KBD. byla převzata ministerstvem železnic podle zák. čís. 539/1919 sb. z. a n. Podle zák. čís. 690/20 sb. z. a n. přešla veškerá práva ze služebních smluv proti zaměstnancům drah do správy převzatých na státní správu železniční — Čís. 7838 —
350
a stali se zaměstnanci ti zaměstnanci drah státních s tou úchylkou, že, nebyli-li unifikovaní, jest na služební poměr užiti služebního řádu dráhy do správy převzaté a že možno na ně rozšířiti předpisy čsl. drah, ale se zachováním dosud nabytých práv. Přešla-li na státní správu všecka práva ze služebních smluv, přešly samozřejmě i povinnosti ze smluv těch na tuto správu. Zaměstnanci KBD a tedy i žalobce není ode dne převzetí správy v důsledku zák. čís. 690/20 a dohody ze dne 12. ledna 1921 i 13. prosince 1922 v služebním a právním poměru ke KBD. a nemůže se proti ní domáhati žádných nároků, ježto přejitím práv ze smluv služebních na státní správu železniční a setrváním žalobce ve službě i po převzetí, je povinna smlouvu splniti pouze státní správa železniční a toliko na této správě může býti žádáno splnění smluvních povinností. Názor soudu prvé stolice, že žalovaná je ke sporu pasivně oprávněna, nelze pokládati za správný. Jest sice správné, že žalobní prosba čelí proti žalované a že obsahem jejím jest zjištění, zda výpověď žalobci daná působí též v poměru k žalované, a dále že žalobce se domáhá jmenování úředníkem statu III. na žalované jako smluvní straně. Žalobce se však domáhá zjištění svého nároku z důvodu služební smlouvy a ježto, jak výše uvedeno, přešla všecka práva ze smluv služebních na státní správu železniční, vstoupila tato správa do smlouvy na místo žalované, která z právního poměru vystoupila, nemá proti žalobci ani práv ani povinností, není tudíž ke sporu pasivně oprávněna a měla žaloba již z toho důvodu býti zamítnuta. Avšak i kdyby bylo souhlasiti s názorem prvého soudu, že pasivní oprávnění žalované KBD. je dáno, není výtka nesprávného právního posouzení odůvodněna a poukazuje se především na správné odůvodnění napadeného rozsudku v tomto směru. Otázku, zda byla výpověď žalobci státní správou železniční dána důvodně či bezdůvodně, nelze v tomto sporu řešiti, ano bylo již právoplatně rozhodnuto zmíněnými rozsudky dvou stolic ve věci Ck I 361/24, že důvodnou byla, a bylo pouze řešiti otázku, zda působí výpověď ta též v poměru k žalované. A tu správně usoudil prvý soud, že tomu tak jest, neboť, přešla-li všecka práva ze smluv služebních na státní správu podle § 4 zák. čís. 690/20, a dala-li žalovaná podle dohody ze dne 13. prosince 1922 čl. 3 bod 5 právo státní správě, by určovala počet personálu a jeho použití, zmocnila ji tím k výpovědi i k propuštění zaměstnanců, státní správa tedy při nejmenším vypověděla žalobce jako zmocněnkyně žalované a výpověď danou žalobci je považovati za danou od žalované.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce.
Důvody:
Podle zákona ze dne 22. prosince 1920 čís. 690 sb. z. a n. přešla na státní železniční správu zároveň s převzetím správy košicko-bohumínské dráhy také veškerá práva ze služebních smluv k veškerým zaměstnancům, (§ 4 zákona). Podle odstavce čtvrtého § 4 zákona byli ponecháni ve službě všichni železniční zaměstnanci převzaté dráhy, pokud sami neodmítli další setrvání ve službě. Žalobce ani netvrdil, že odmítl setrvati v železniční službě státem ku provozu převzaté, a přiznává, že — Čís. 7838 —
351
i po převzetí dráhy dnem 1. února 1921 státní železniční správou konal veškeré služební výkony státní správou mu přikázané a že se podrobil i jejímu rozhodnutí o přeložení do Š. v říjnu 1922. Služební poměr státní železniční správy k zaměstnancům převzaté košicko-bohumínské dráhy byl vytýčen zásadně v § 4 zákona ze dne 22. prosince 1920 čís. 690 sb. z. a n., jehož provedení bylo § 5 zákona vyhrazeno provozní smlouvě, která byla mezi vládou republiky Československé a výsadní košicko-bohumínskou dráhou sjednána dne 25. ledna 1921 a provedena další úmluvou ze dne 13. prosince 1922, dle níž (odst. 3 čís. 1 až 6) veškerá práva ze služebních smluv zaměstnanců dráhy košicko-bohumínské přešla na státní železniční správu. Byl tedy žalobce ve službě ponechán podle zák. čís. 690/1920 státní železniční správou a pro tuto provozovatelku košicko-bohumínské dráhy dále službu železniční konal, jsa jí služebně podřízen (§ 4 cit. zák.). Nesejde na tom, že žalobce byl t. zv. neunifikovaným zaměstnancem, neboť neunifikovanost měla jen ten význam, že i jeho služební poměr k čsl. státní železniční správě bylo posuzovati podle dosavadního služebního řádu dráhy košicko-bohumínské. Z vylíčeného plyne, že, když státní železniční správa, pokud se týče československý stát zároveň s převzetím správy košicko-bohumínské dráhy ze zákona čís. 690/1920 nabyl veškerých práv ku zaměstnancům převzaté dráhy, která měla k nim dříve košicko-bohumínská dráha podle služebních smluv (služebního řádu), že byl také jedině oprávněn pro- postiti žalobce z činné služby a dáti ho do výslužby. Že čsl. stát měl pro jeho výpověď z činné služby podstatný důvod ve smyslu § 43 druhý odstavec čís. 4 služebního řádu košicko-bohumínské dráhy, pro služební poměr žalobce platícího, bylo již rozhodnuto ve sporu žalobcově s čsl. státem. S přeložením žalobce do výslužby neměla žalovaná výsadní košicko-bohumínská dráha co činiti a pouze finanční účinek jeho přeložení do výslužby došel v poměru k ní výrazu při vyúčtování nákladů provozu na její účet vedeného (§ 1 zákona čís. 690/1920 a § 3 provoz. smlouvy ze dne 25. ledna 1921). Byl-li však žalobce, jak výše dolíčeno, ponechán ve službě státní železniční správy a tím zároveň jí podřízen ohledně všech práv z dřívějších služebních smluv plynoucích, netřeba se již věcně obírati dovolacími vývody, pokud jsou zbudovány na mylných předpokladech, že dosud přísluší žalované košicko-bohumínské dráze právo rozhodovati o redukci personálu a o jeho výpovědi, neboť převzetím košicko-bohumínské dráhy do státní správy nabyl stát plné služební svrchovaností nad jejími zaměstnanci, pokud ve službě setrvali, a to ve stejné míře, jak příslušela dosud správě převzaté dráhy (srovn. důvodovou zprávu k vlád. návrhu zákona čís. 690/1920 — tisk 722 ex 1922 a zprávu dopravního výboru tisk 890/1920 posl. sněm. N. S. R. Č.). Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska příslušelo čsl. státu jako přejímateli správy též v poměru k žalobci právo na jeho povýšení a služební zařádění ode dne 1. února 1921, t. j. ode dne převzetí správy státem a nemá proto žalobce proti žalované výsad, košicko-bohumínské dráze po 1. únoru 1921 právního nároku, by ho jmenovala úředníkem 3 státu podle služebních předpisů této dráhy. Nižší soudy též správně dolíčily, že takové právo žalobci nevzniklo ani před převzetím košicko-bohumínské dráhy do státní správy, zejména z přípovědi ředitele provozu výsad, košicko-bohumínské dráhy, zjistivše, že mu nepříslušelo právo jmenovati úředníky, nýbrž toliko správní radě, a stačí v tomto směru odkázati ku výstižným důvodům rozsudků nižších soudů, jež nebyly vyvráceny dovolacími vývody.
Z vytčeného již hlediska dovolacího soudu jest neopodstatněným i další nárok žalobcův na náhradu diet, který odůvodňuje služebním přeložením do Š., když toto přeložení zařídila již státní železniční správa jako zaměstnavatelka žalobcova, nikoli žalovaná košicko-bohumínská dráha a žalobce také ve sporu proti státu se téže náhrady diet domáhal na čsl. státu a když nárok jeho byl jako bezdůvodný věcně zamítnut, uplatňuje ho nyní zase proti žalované výsad, košicko-bohumínské dráze, opíraje ho o skutkové předpoklady libovolně sestavené a hraničící téměř až na svévoli, jako, že byl žalovanou dráhou poslán ku konání služby do Š. Nárok žalobcův na propočítání služebních let a z něho odvozený další nárok na zaplacení částky 14000 Kč byl právem nižšími soudy pro neurčitost zamítnut, ježto nebylo k jeho opodstatnění uvedeno žádných skutkových okolností.

Citace:

č. 7838. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 376-380.