Čís. 7797.

Jde o zmatek podle § 477 čís. 4 a 5 c. ř. s., byl-li žalovaný obeslán k rukám opatrovníka místo k vlastním rukám, ač nebylo osvědčeno, že jest jeho pobyt neznámý.
Třebaže § 109 obč. zák. k zlomyslnému opuštění nevyžaduje předchozí soudní výzvy k návratu, není závady, by se výsledků takové výzvy, jež hrozila podle svého obsahu rozlukou, neužilo i ve sporu o rozvod, byla-li žaloba vznesena pouze na rozvod.
(Rozh. ze dne 18. února 1928, Rv 1 763/27.)
Žalobě manželky o rozvod manželství od stolu a lože pro zlomyslné opuštění manželem bylo oběma nižší m i soudy vyhověno. — Čís. 7797 —
270
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, jakož i řízení jim předcházející, počínajíc vyřízením žaloby vyjma usnesení prvého soudu ze dne 27. listopadu 1926, jímž upraveny útraty opatrovníka žalovaného, dále výrok odstavce 3 rozsudku odvolacího soudu, jímž prvému soudu uloženo upravili další útraty opatrovníkovy, a usnesení prvého soudu ze dne 18. března 1927, jímž tyto útraty upraveny, jako zmatečné a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu podle zákona projednal a pak znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání, uplatňující pouze nesprávné právní posouzení, není s tímto dovolacím důvodem v právu, neboť, kdyby tomu tak bylo, jak nižší stolice přijímají, že totiž žalovaný ovšem odešel se souhlasem žalobkyně — což dovolání jedině z celého stavu věci vyjímá a zdůrazňuje — na Podkarpatskou Rus, avšak že se potom přes žádost žalobkyně nevrátil, nýbrž neznámo kam odešel, o sobě věděti nedal, o výživu manželky a dítek se nestaral, ani na soudní výzvu se nevrátil, — bylo by v tom spatřovati opuštění zřejmě zlomyslné, t. j. neoprávněné a bylo by právem manželství z viny žalovaného rozvedeno. Avšak to jest právě otázka, zda tomu všemu tak jest, neboť řízení trpí počáteční vadou působící jeho zmatečnost, jíž tedy i všecka zjištění na jeho základě učiněná jsou stižena, а k této zmatečnosti sluší hleděti z povinnosti, tedy přes to, že ji opatrovník v dovolání neuplatňuje. Aby nevadilo, že žalovaný nebyl k jednání volán osobně, k vlastním rukám podle § 106 c. ř. s., nýbrž aby mohl býti obeslán veřejnou vyhláškou a aby mu mohl býti právem zřízen k projednání sporu opatrovník, k tomu by podle §§ 115 a 116 c. ř. s. bylo bývalo potřebí, by bylo osvědčeno, že jeho pobyt jest neznám, to se však nestalo, nýbrž opatrovník byl mu zřízen na pouhé udání žalobkyně, že se svého posavadního bydliště odešel, neznámo kam, kdežto by k tomu bylo bývalo potřebí vysvědčení (potvrzení) příslušných úřadů v B., by bylo osvědčeno, že se v tomto svém posledně známém bydlišti (pobytišti) již nezdržuje. Pouhé udání strany žalující nestačí, k čemuž doložiti sluší, že ve spisech není nejmenší zmínky o tom, že aspoň opatrovník, jak mu v duchu § 276 obč. zák. a vzhledem k účeli jeho zřízení zajisté náleželo, předsevzal potřebné vyhledávání a pokusil se o vyšetření, zda se žalovaný posud v B. zdržuje anebo kam se odtamtud obrátil, a jaký výsledek měly jeho příslušné dotazy. Byl-li však žalovaný obeslán přes to, že zákonných předpokladů k tomu nebylo, k rukám opatrovníka místo k vlastním, je tu zmatek § 477 čís. 4 a ovšem i čís. 5 c. ř. s., neboť znemožněno mu opominutím řádného obeslání (doručení) ve sporu jednati a se hájiti, a nebyl také zastoupen legálně, t. j. podle zákona přípustně zřízeným zástupcem. K tomu doložiti sluší, že ani výzva k návratu podle obsahu spisu Nc V 114/25 neodpovídala zákonu. Tam předloženo bylo pouze vysvědčení policejního ředitelství v Praze ze dne 14. října 1925, jež potvrzuje, že žalovaný dne 9. listopadu 1923 odcestoval na Podkarpatskou Rus a nynější pobyt jeho nebyl »zde« (roz. v Praze) vypátrán. Avšak jak žalobkyně v doplnění svého návrhu na výzvu k návratu dne 16. listopadu 1925 sama udala, odjel žalovaný z Prahy nejdřív do N., kde ho navštívila pobyvši tam tři měsíce, a potom že se dověděla, že nyní (roz. v čase výpovědi) žije v B. a jest tam kuchařem soudní mensy. Mělo tedy již tehdáž v duchu a smyslu předpisu čl. 1 a) vl. nař. čís. 362/19 vydáno býti vyzvání k návratu k jeho rukám a pouze, kdyby bylo bývalo v duchu a smyslu čl. 1 b) téhož nařízení osvědčeno, že se v tomto svém posledně známém pobytišti žalovaný již nenalézá, veřejnou vyhláškou. Ani na výzvu k návratu nelze se tedy právem odvolávati, protože i ta byla zmatečná. Sice § 109 obč. zák. k zlomyslnému opuštění nevyžaduje zrovna předchozí soudní výzvu k návratu, ale nebylo by ovšem závady, by se výsledků takové výzvy, která ovšem zde podle obsahu svého hrozila žalovanému rozlukou, neužilo i ve sporu o rozvod, když se žalobkyně pouze naň omezila, ale, nebyla-li výzva řádná, nemůže míti účinek ani ve sporu rozvodovém.

Citace:

č. 7797. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 297-299.