Čís. 7775.

Pozemková reforma.
I věřitelům jest Státní pozemkový úřad povinen platiti jen 4% úrok za dobu od převzetí nemovitosti do zaplacení přikázaných částek. Nárok na úroky dlužno uplatňovati i tu v rozvrhovém řízení a není přípustno nechati rozvrhové usnesení, opomíjející nárok, vejíti v právní moc a teprve potom domáhati se nároku žalobou, leč že by byl vznesen odpor, odkázán na pořad práva a žaloba nebyla ve lhůtě podána. V takovém případě může býti kdykoliv až do promlčení nároku podána žaloba na toho, kdo vypadnutím odporovatele došel uspokojení.
Byla-li podána nepřípustná žaloba o úroky, oba nižší soudy však uznaly přípustným pořad práva, jest tím sice dovolací soud vázán, jest však přes to žalobu zamítnouti pro preklusi.
Třebas v dohodě o převzetí zabraného majetku bylo stanoveno, že na Státní pozemkový úřad přecházejí povinnosti veřejnoprávní a soukromoprávní, spojené s držbou převzatých nemovitostí, nevzešla tím Státnímu pozemkovému úřadu povinnost platiti vyšší úrok než 4%.
(Rozh. ze dne 10. února 1928, Rv II 798/27.)
Vlastníci zabraného majetku domáhali se žalobou na eráru zaplacení 7% úroků z přejímací ceny. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobcům pouze 4% úrok, odvolací soud přisoudil žalobcům 7% úrok.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalovaného eráru potud, že uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobcům 4% úrok k rukám berního úřadu v K.
Důvody:
Při rozvrhu přejímací ceny za převzaté nemovitosti, jenž se děje v řízení nesporném (§ 47 náhr. zák.), má rozvrhový soud při pohledávkách přikázaných k hotovému zaplacení přikázati zároveň úroky, které Státní pozemkový úřad za dobu od převzetí nemovitosti do zaplacení přikázaných částek má platiti. Úrok tento činí vzhledem k § 59 a 60 náhr. zák. 4%, poněvadž, kdyby věřitelů nebylo a přejímací cena připadla vlastníku, náleží platiti jen tento 4% úrok, věc však nemůže býti jiná, když věřitelé tu jsou a úrok jest platiti jim na místě vlastníku, na jehož účet se jim vyplácí (rozh. čís. 7290 sb. n. s.). Nárok na tento 4% úrok musí se však uplatňovati v řízení rozvrhovém zrovna tak jako — Čís. 7775 —
232
podle § 215 čís. 1 ex. ř. úroky z nejvyššího podání za nemovitosti v exekuční dražbě prodané. Kdyby v rozvrhovém řízení o nejvyšším podání neb o takovýchto úrocích nějaký nárok byl pominut, musí tomu býti čeleno rekursem proti rozvrhovému usnesení, to i tehdy, když nárok byl ze spisů podle § 210 ex. ř. patrný, jinak jest prekludován, kdežto nebyl-li patrný a je proto třeba přihlášky, musí býti přihlášen a prekluduje se již nepodáním včasné přihlášky (§ 211 poslední odstavec ex. ř.). V řízení rozvrhovém o věc se nestarati, nechati rozvrhové usnesení nárok pomíjející vejíti v právní moc a teprv potom domáhati se nároku žalobou, není přípustno. Jedna výjimka je, když vznesen byl odpor podle § 213 ex. ř., odpor ten byl odkázán na pořad práva, pořad tento však nebyl ve lhůtě nastoupen: jedině tu může podle § 231 poslední odstavec ex. ř. podána býti kdykoli až do promlčení nároku žaloba na toho, kdo vypadnutím odporovatele došel uspokojení (žaloba z obohacení). Takováto prekluse však nastává také v rozvrhovém řízení nesporném podle § 47 náhr. zák., to tím spíše, když § 18 nesp. říz. výslovně stanoví, že nemůže býti nastoupen pořad práva proti rozhodnutím v nesporném řízení bez jeho výhrady vydaným a že ten, kdo se cítí dotčen tím, že mu pořad práva vyhražen nebyl, musí proti rozhodnutí je nevyhražujícímu domáhati se výhrady rekursem. V souzeném případě byla rozvržena přejímací cena za převzaté nemovitosti, aniž se žalobci o úroky z přejímací ceny starali, ačkoli zástupcem svým při roku rozvrhovém dne 19. května 1926 přítomni byli, a proti rozvrhovému usnesení ze dne 31. května 1926, v němž úroky úplně pominuty, rekurs nepodali, ačkoli jim bylo řádně, doručeno, k čemuž poznamenati dlužno, že, dokud by se řádné doručení některému účastníku nestalo, nevchází usnesení proti němu v moc práva, a lze je tedy vždy až do uplynutí rekursní lhůty od doručení běžící napadati rekursem. Podle toho nastala tedy prekluse nároku. Když tedy podána byla potom o úroky, o něž jde, žaloba, měla býti pro nepřípustnost pořadu práva odmítnuta, ježto věc ta patří na pořad řízení nesporného. Když však nižší stolice námitku nepřípustnosti pořadu práva souhlasně zamítly a přípustnost uznaly, je tím sice nejvyšší soud podle plenárního usnesení čís. 3775 sb. n. s. vázán a nemůže žalobu již odmítnouti, avšak to nevadí, by, musí-li již o věci rozhodnouti, nepřihlížel k preklusi nároku a žalobu zamítl. Tomuto zamítnutí vadí však dovolací návrh žalovaného eráru, jenž sice i v první stolici i v odvolání uplatňoval vedle odmítnutí žaloby i její zamítnutí, avšak v dovolání už neuplatňuje; nýbrž přistupuje na to, že jest povinen platiti 4% úroky a žádá jen změnu rozsudku druhé stolice, přisuzujícího 7% obnovením rozsudku první stolice pouze tyto 4% úroky přikazujícího (»5»aby rozsudek soudu druhé stolice ad. 2. druhý odstavec byl změněn v ten smysl, že rozsudek soudu první stolice ad 1 a 2 změněný rozsudkem soudu druhé stolice ad 2. odstavec prvý se obnovuje a žalovanému čsl. státu se přisuzují útraty sporu druhé a třetí stolice««). Musí to tedy při odsouzení do těchto 4% zůstati (§ 504 c. ř. s.). Co se týče sporu o to, má-li se úrok ten platiti k rukám žalobců či k rukám berního úřadu v K., je tím již také o něm rozhodnuto, neboť, když byl nárok žalobců prekludován, nemůže mu dále vyhověno býti, než jak odpůrce dobrovolně konceduje, a on ve svém dovolacím návrhu, jak z jeho znění u porovnání se zněním rozsudků obou nižších stolic vyplývá, konceduje jen placení k rukám berního úřadu.
K stanovisku odvolacího soudu, jenž přikázal 7% úroky, sluší, ačkoli ta otázka vzhledem k preklusi nároku není už rozhodná, podotknouti, že nemůže býti řeči o tom, že Státní pozemkový úřad přistoupil k žalobcům jako spoludlužníkům proti jich věřitelům tím, že v dohodě stanoveno, že povinnosti veřejnoprávní i soukromoprávní spojené s držbou převzatých nemovitostí přecházejí na něj dnem 1. října 1924, z čehož odvolací soud dovozuje, že je erár povinen platiti 7%, když je byli povinni platiti žalobci. Státní pozemkový úřad neměl příčiny bráti na se dobrovolně závazek, něco více, než mu zákon ukládá, dotyčné místo dohody však není než opisem předpisu zákona, totiž § 29 náhr. zák., jenž se vztahuje na plnění břemen s držbou nemovitostí spojených ode dne převzetí nemovitostí neb ode dne dohodou stanoveného, nikoli však na úroky z přejímací ceny, o něž zde jde. Kdyby názor odvolacího soudu byl správným, stával by se i každý vydražitel mocí stejného předpisu § 156 ex. ř. spoludlužníkem exekuta, což je právně nemožné. Obdrží-li tedy vlastníci 4% úroky, obdrží vše, co vůbec právem obdržeti mohli, i kdyby byla prekluse nenastala, a další 3% přisoudil jim odvolací soud materielním neprávem, jen z právního omylu.

Citace:

č. 7775. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 259-261.