Čís. 7836.

Nezletilé dítko, vzešlé z manželství soudné rozvedeného, o jehož výchově a výživě nebyla při rozvodu manželství uzavřena za souhlasu soudu dohoda mezi manžely a ohledně něhož ani soud opatrovnický neučinil dosud opatření podle § 142 obč. zák., jest oprávněno domáhati se na otci placení výživného. O bezdůvodném oddalování dítka bylo by lze mluviti pouze tehdy, kdyby matka dítěte jednala proti soudně schválené dohodě s manželem anebo se neřídila opatřením soudu podle §142 obč. zák.
(Rozh. ze dne 2. března 1928, R II 427/27.)
Soud prvé stolice zamítl žádost nezl. manželského dítěte proti otci na placení výživného, ježto dítě mělo býti otci vydáno. Reursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, vyhradiv pravomoc.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o otázku, zda nezletilé dítko vzešlé z manželství soudně rozvedeného, o jehož výchově a výživě nebyla při rozvodu uzavřena za souhlasu soudu dohoda mezi manžely a ohledně něhož ani soud opatrovnický neučinil dosud opatření podle § 142 obč. zák., které žije u matky, může se domáhati na svém otci placení výživného. Odpověď na ni dává ustanovení § 142 obč. zák., neboť praví v doslovu »náklady na výchovu nese otec«. Mylným jest proto názor prvého soudu, že dítě, o něž jde, nároku takového nemá, ježto, prý jest matkou bezdůvodně otci oddalováno. Podle § 141 obč zák. prvním soudem k odůvodnění jeho názoru uváděného jest ovšem otec povinen poskytnouti výživu dítěti v prvé řadě ve své domácnosti. Platiti výživné pro dítko vyživované mimo jeho domácnost jest povinen pouze tehdy, je-li důvodná potřeba, by bylo dítko živeno mimo domácnost, najmě není povinen platiti výživné, bylo-li dítko z jeho domácnosti svémocně oddáleno (rozh. čís. 6200 sb. n. s.). Případ, o nějž jde, jest však posuzovati s hlediska § 142 obč. zák. Podle tohoto ustanovení zákona mohlo by se v tomto případě mluvili o bezdůvodném oddalování dítka jeho otci tenkráte, kdyby matka dítěte jednala proti soudně schválené dohodě s manželem aneb kdyby se neřídila opatřením soudu podle § 142 obč. zák. Avšak o žádný z případu těchto nejde, když dohody takové tu není a první soud přes to, že stěžovatel učinil hned při svém výslechu příslušný návrh, opatření podle zákona dle § 142 obč. zák. neučinil a nerozhodl podle své povinnosti o tom, kterému z rozvedených manželů jest přenechati výchovu a výživu dítka. Pokud o otázce této není pravoplatně rozhodnuto a není tudíž pravoplatného rozhodnutí o tom, že má dítko býti vydáno do výživy a výchovy stěžovateli jako otci, nemůže se tento brániti povinnosti uložené mu zákonem (§ 141 a 142 obč. zák.), jelikož výživa nemůže býti dítku odpírána a povinnost taková stihá po rozumu zákona v prvé řadě otce. Právem proto rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu. Bude proto na prvním soudu, aby, nepřihlížeje k důvodu, pro který žádosti dítka o určení výživného nevyhověl, rozhodl o ní podle § 139, 141, 142 obč. zák. znovu, přihlížeje k majetkovým poměrům stěžovatele (§§ 166 a 673 obč. zák.) a zároveň rozhodl, vyšetře věc, komu z rozvedených manželů má býti dítě vydáno do výchovy a opatrování.

Citace:

č. 7836. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 375-376.