Čís. 7744.

Nejde o změnu žaloby, nýbrž o pouhou její úpravu, žádána-li náhrada škody jen pro případ, že by soud nevyhověl původní žalobní žádostí o vydání předmětu nájmu.
(Rozh. ze dne 2. února 1928, R II 26/28.)
Soud prvé stolice připustil změnu žaloby, rekursní soud zamítl žalobcův návrh, by byla připuštěna změna žaloby. Důvody: V žalobě jest potvrzeno, že žalovaný pronajal žalobci na šest roků za ročních 8000 Kč obytný dům se sladovnou v L. a navrženo, by bylo uznáno právem, že jest žalovaný povinen dodržeti smlouvu a vydati předmět nájmu žalobci do užívání; předmět sporu oceněn na 40000 Kč. Při druhém ústním jednání doplnil žalobce žalobní žádost v ten rozum, že je žalovaný alternativně povinen zaplatiti žalobci pro nesplnění smlouvy 318000 Kč s úrokem. Žalovaný ohradil se proti této změně. Procesní soud změnu připustil, právě v důvodech svého usnesení, — Čís. 7744 —
152
že žalobce jak původní, tak i alternativně doplněnou žádostí domáhá se určitého plnění, jehož základem je nájemní smlouva, doplněním žalobní žádosti nenastane ani průtah ani stiženi jednání, neboť i bez tohoto doplnění musela by býti řešena otázka, zda podmínka smlouvy, že nájemní poměr mezi stranami nastane od toho dne, kdy Jan H. vyklidí najaté objekty, už byla splněna čili nic; změna připuštěna z důvodů procesní hospodárnosti, zvláště, když procesní soud je podle § 49 čís. 5 c. ř. s. příslušným pro rozhodnutí o alternativní žádosti. Rekursní soud má stížnost za důvodnou. Předem se podotýká, že případ, o který tu jde, nespadá pod ustanovení posledního odstavce § 235 c. ř. s., neboť není žádán ani jiný předmět ani není žádáno interese na místě plnění původně požadovaného, od něhož by bylo nutno upustiti, nýbrž požadováno je původní plnění nebo nové plnění, alternativně. Jest pravda, že jak původní plnění, tak i plnění alternativní žádostí požadované kotví v témž právním důvodu, ve smlouvě nájemní ohledně onoho druhého v § 1121 obč. zák.; o změnu právního důvodu tedy nejde. Jde však o rozšíření žalobní žádosti už proto, že v žalobě byl předmět sporu, pozůstávající v dodržení šestileté nájemní smlouvy s nájemným 8000 Kč, oceněn na 40000 Kč, kdežto nyní je alternativně požadováno buď dodržení smlouvy, — o němž není tvrzeno, že se stalo nemožným — nebo zaplacení 318000 Kč. Jest také správným, že i bez doplnění žalobní žádosti musela by býti zjišťována jsoucnost smlouvy, pokud se týče podmínka její účinnosti. Leč, kdežto v případě, že by bylo zůstalo jen při původní žádosti, byla by zjištěním okolnosti shora uvedené úloha procesního soudu skončena a věc dospělou pro rozhodnutí, byla by tímto zjištěním, přijde-li i žádost o zaplacení 318000 Kč v úvahu, zjištěna jen otázka předurčující (na tolik, na kolik se zjišťuje rozsudkem mezitímním), potom by však bylo ještě asi nutno prováděti značně rozsáhlá — uváží-li se, že jde o odškodné pro nesplnění nájemní smlouvy na více let uzavřené — šetření o výši odškodného; žalobce, jenž se obmezil jednoduše na svůj požadavek a dosud ani slovem neuvedl, zač to požaduje, musel by teprve podrobně uvésti skutkové okolnosti, o které opírá tu neb onu složku požadovaného odškodného, musel by detailovati a konkretisovati, nabídnouti důkazy, žalovaná strana musela by přednésti své námitky a soud by musel prováděti dotyčné důkazy. To však znamenalo by podle názoru rekursního soudu podstatný průtah, podstatné stiženi jednání v tomto sporu.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Žalobce ani nezměnil žalobní důvod, což ostatně uznává i rekursní soud, ani nerozšířil žalobní žádání, nýbrž vzhledem k přednesu žalovaného, že nemovitosti, o něž jde, zatím prodal, upravil toliko žalobu pro případ, že by soud nevyhověl původní jeho žalobní žádosti. Nejde tedy o změnu žaloby podle § 235 prvý odstavec c. ř. s., nýbrž o pouhou její úpravu podle § 235 čtvrtý odstavec, a nezáleží ani na tom, že žalobce žádá náhradu škody alternativně, neboť nežádá náhradu škody (interese) vedle předmětu původně zažalovaného, nýbrž jen místo něho, jak to § 235 čtvrtý odstavec c. ř. s. předpokládá (srovnej zdejší rozhodnutí čís. 44 sb. n. s.). Důvodnému dovolacímu rekursu bylo proto vyhověno, aniž bylo třeba, obírati se otázkou, zda následkem nové úpravy žaloby není se obávati značného stižení nebo průtahu jednání.

Citace:

č. 7744. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 179-181.