Čís. 8109.

Pojišťovací smlouva.
Povinnost pojistníka, předložiti při požárním pojištění úřední doklad o bezvinnosti není absolutní do té míry, že by její nesplněním sám o sobě zanikl nárok na náhradu nastalé a pojištěním kryté škody. Důkaz o bezvinnosti může býti nahražen i jiným přípustným důkazním prostředkem soudním.
(Rozh. ze dne 2. června 1928, Rv II 725/27.)
Žalobce byl u žalované pojišťovny pojištěn proti škodě požárem. Vyhořev domáhal se na pojišťovně zaplacení pojistného peníze. Pojišťovna namítla proti žalobnímu nároku najmě, že žalobce nepředložil soudní vysvědčení neviny. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávně prý posuzoval procesní soud smluvní závazek, podle něhož musí žalobce straně žalované předložiti soudní vysvědčení neviny, což dosud neučinil. Jest pravda, že porušení této povinnosti má v zápětí ztrátu pojistného nároku (čl. 18 a 19 poj. podm.). Než, nehledíc k tomu, že tato průpadná doložka nemůže zabrániti žalobci, by neprokázal i jiným způsobem svou nevinu (§ 39 (4) poj. ř.), nemá tato ztráta nároku nastati podle čl. 19 druhá věta poj. podm., nepřičítá-li se pojistníkovi úmysl nebo hrubá nedbalost, aneb nemělo-li porušení to vliv ani na zjištění příhody pojistné ani na zjištění neb objem plnění pojišťovatelova. A tu jest posudkem znalce prokázáno, že jím předpokládané jednání žalobcovo není v žádné příčinné souvislosti s požárem. Tím jest zároveň řečeno, že jednání žalobcovo den před požárem není, i kdyby žalobce byl tak jednal, jednáním úmyslným a že také nejednal žalobce z hrubé nedbalosti. Kdyby se však mělo za to, že ztráta nároku nastane tenkráte, kdyby žalovaný nepředložil úmyslně vysvědčení neviny aneb že by to učiniti nemohl z hrubé nedbalosti, pak i v tomto případě nemá průpadná doložka zde místa. Jest totiž usnesením okresního soudu prokázáno, že se žalobce dvakráte ucházel u trestního soudu o vydání vysvědčení neviny, že však této žádosti nebylo pokud se týče nebylo zúplna vyhověno. Za tohoto stavu věci nelze říci, že žalobce, snaživ se opatřiti si zmíněné vysvědčení porušil svůj závazek k dodání tohoto dokladu úmyslně neb z hrubé nedbalosti. Ostatně bylo by porušení této závaznosti bezvýznamné, odvolatelka mohla i bez vysvědčení zjistiti trestními spisy jednak pojistnou příhodu, jednak svou povinnost k placení pojistného; objem této povinnosti byl mezi stranami nesporným. Průpadní doložka není zde tudíž účinnou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce byla posouzena sporná věc odvolacím soudem zcela správně. Nelze schváliti právní názor dovolatele, že t. zv. vysvědčení neviny (čl. 18 všeob. podmínek pojišťovacích a § 39 odst. 3 pojišť. řádu) nelze považovati za důkazní prostředek o vině nebo nevině pojistníkově a že požadavek vysvědčení neviny jest jenom formální podmínkou uznání škody za pojistnou příhodu, že tedy odvolací soud neprávem se odvolává na ustanovení § 39 (4) pojišť. řádu. Povinnost pojistníkova předložiti podle čl. 18 všeob. podmínek pojišťovacích a § 39 (3) pojišť. řádu, úřední doklad o bezvinnosti není absolutní do té míry, že by její nesplněním sám o sobě zanikal nárok na náhradu nastalé a pojištěním kryté škody, neboť je tato povinnost obmezena dalším ustanovením, »že opatření takového dokladu lze u pojistníka slušným způsobem předpokládati«. Poněvadž kromě toho vysvědčení o bezvinnosti je podle své povahy (§ 292 prvý odstavec c. ř. s.) veřejnou listinou, při které podle druhého odstavce § 292 c. ř. s. je důkaz nesprávnosti při puštěn, sluší z toho všeho usuzovati, že doklad o bezvinnosti může býti nahražen i jiným přípustným důkazem soudním, a tu je pro tuto rozepři rozhodným, že se žalobci podle odvolacího zjištění důkaz jeho bezvinnosti úplně podařil, ačkoli nebyl s to podati dovolatelce dostačitelný doklad úřední o své bezvinnosti, když sice trestní řízení proti němu pro zločin žhářství bylo zastaveno, ale byl uznán vinným přestupkem zákazu kouření na nebezpečných místech podle § 452 tr. zák. a když, jak bylo zjištěno, toto jeho trestné provinění nebylo v příčinné souvislosti s vypuknutím požáru.

Citace:

č. 8109. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 848-850.