Čís. 7989.

Knížecí lesní správa nemá způsobilostí býti stranou rozepře.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, R II 122/28).
Žalobu o zrušení výroku rozhodčího soudu, řízenou proti obecnímu honebnímu výboru v B. a knížecí lesní správě v B. procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost, ohledně lesní správy v B. z těchto důvodů: Žalovaným může býti jen právní podmět, jenž jest schopen míti vlastní jmění, soubor práv a závazků, a může to býti nejen osoba fysická, nýbrž i právnická a kromě toho i různá sdružení osob a souhrn účastníků určitého právního poměru, pokud jsou schopna míti vlastní jmění a ohledně něho v platné závazky vcházeti. Jen osoba, která má tuto vlastnost, může podle § 1 c. ř. s. na soudě vystupovati a jednati jako strana. Procesní způsobilost se nedostává lesní správě L-ské, neboť není ani osobou fysickou ani osobou právnickou (neníť při ní zosobněn ani nějaký účel ani jeho podklad soubor osob anebo úhrn — Čís. 7989 —
615
jmění) a není tato takovým podmětem právním, jemuž by mohla býti přiznána samostatná způsobilost k právům, k nabývání práv a přejímání samostatných platných závazků. »Lesní správa L-ská v B.« není jich nositelem, nýbrž pouze představitelem a výkonným orgánem onoho právního podmětu, jemuž náleží jmění, jí ku správě svěřené. Práva, jichž tato lesní správa nabývá a závazky, jež podstupuje, nepřecházejí na ni, nýbrž na onu osobu, kterou ona v mezích uděleného jí zmocnění zastupuje a jejíž vůli plní. K tomuto nedostatku procesní způsobilosti jest podle § 6 c. ř. s. hleděti z úřední povinnosti v každém období sporu a, ježto žalobce, ač již jednou, žalobu ohledně označení žalované strany opravil, zůstal při tom, že chce míti žalovánu správu lesní v B., nelze proti jeho vůli vycházeti z předpokladu, že snad jen nedopatřením žalován jest zmocněnec místo zmocnitele. Jest tedy nedostatek tento takového rázu, že jej nelze odstraniti, jak z vylíčené jeho povahy je zřejmo, a bylo tudíž ohledně této žalované strany rozsudek jakož i veškeré předcházející řízení prohlásiti za zmatečné.
Nejvyšší soud potvrdil napadené usnesení s tím, že se žaloba odmítá.
Důvody:
Jde o žalobu o zrušení výroku rozhodčího soudu podle § 91 honebního zákona moravského ze dne 26. července 1912 čís. 4 z. zák. z roku 1914 a §§ 595 až 597 c. ř. s. Žaloba byla podána jednak na obecní honební výbor, jednak na knížecí lesní správu l-skou. Stěžovatel napadá usnesení odvolacího soudu jen potud, pokud jím byl rozsudek prvního soudu i řízení jemu předcházející zrušeny pro zmatečnost také ve příčině spolužalované knížecí l-ské lesní správy, snaže se udržeti názor, že tato správa mohla býti žalována jako nájemce honitby. Uznává sice, že nejde tu ani o fysickou ani o právnickou osobu, ale domnívá se, že jde o jakýsi odštěpný závod, o filiálku právnické osoby. Tím však se stěžovatel sám poráží, neboť, není-li lesní správa ani fysickou ani právnickou osobou (korporací neb nadací) ani jiným společenstevním útvarem, při němž zákon uznává zvláštní společenské jmění a jednotné zastoupení na venek (na př. obchodní společnosti a společenstva), nemůže býti řeči ani o filiálce takového právního útvaru a chybí tu vůbec způsobilost býti právním podmětem, který by jako takový mohl práv nabývati a závazky podnikati, který by mohl žalovati nebo žalován býti, chybí tu způsobilost býti ve sporu stranou, což jest základní podmínkou procesní způsobilosti podle § 1 c. ř. s. Lesní správa jest jen správním orgánem jiného právního podmětu, který však v tomto sporu není žalován, jak již odvolací soud správně vyložil. Neprávem odvolává se stěžovatel na rozhodnutí čís. 3194 a 5820 sb. n. s., neboť tam šlo o filiálku banky, pokud se týče o representaci cizozemské pojišťovací akciové společnosti, kteréžto případy jsou v právu upraveny jinak. Šlo by tedy jen o to, zda bylo možno tento nedostatek odstraniti podle § 6 druhý odstavec c. ř. s., což rovněž stěžovatel tvrdí. Ale i v té příčině jest souhlasiti s odvolacím soudem, že odstranění vady nebylo možné, protože — Čís. 7990 —
616
dřívější právní zástupce žalobcův i při ústním jednání v první stolici ještě vysvětloval, že druhou žalovanou stranou jest »knížecí lesní správa«, setrval při tom i v odvolání, uváděje, že musil podati žalobu proti »lesní správě« a také nynější právní zástupce žalobcův setrvává při tom i v rekursu. Marně tedy uplatňuje podružně, že mu soud mohl naříditi, aby označil za žalovanou stranu knížete Jana L-а, nebo, že mohl žalobu knížeti doručiti, neboť soud není oprávněn zasahovati do disposičního práva žalobcova a vnucovati mu, by někoho žaloval, koho žalovati nechce. Odvolací soud sice nevyslovil, že žalobu odmítá, ale tento nutný důsledek podle § 478 prvý odstavec c. ř. s. podává se z důvodů odvolacího soudu, zejména o nenapravitelnosti vady, takže jest zjevno, že tu jde jen o přehlédnutí.

Citace:

Čís. 7989. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 642-644.