Čís. 7730.

Pojišťovací smlouva.
Z dodatku k původní pojistce, »že se předchozí pojištění převádí ve stejném rozsahu a za stejných podmínek na nového pojištěnce, na něhož přecházejí všechna práva a povinnosti, plynoucí z této pojišťovací smlouvy«, plyne, že úmyslem stran nebylo uzavříti smlouvu novou, nýbrž toliko již platící smlouvu v určitém bodě pozměniti. Zaplatil-li původní pojištěnec včas první premii, přešly právní účinky z toho plynoucí na nového pojištěnce. Zvýšení dosavadní premie, odůvodněné změnou v užívání pojištěného předmětu, nelze považovati za první premii, nýbrž jen za nový příplatek k úplně již zaplacené první premii.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1928, Rv II 256/27.)
Manželé Antonín a Josefa Š-ovi pojistili smlouvou pojišťovací ze dne 16. února 1925 u žalované pojišťovny nákladní auto na povinné ručení 10 let počínajíc dnem 16. února 1925, při čemž roční premie 575 Kč 08 h zaplacena na dobu jednoho roku, t. j. do 16. února 1926. Auto toto koupil žalobce a, poněvadž mínil vozidla toho používati jako autobusu, byla na základě přihlášky žalobcovy ze dne 3. září 1925 řečená pojistka převedena na něho a při tom dodatkem k pojistce ze dne — Čís. 7730
121
4. září 1925 zvýšena pojišťovací premie na ročních 1347 Kč a za dobu od 4. září 1925 do 16. února 1926 žalobci stanoven doplatek k zapravené již pojišťovací premii ve výši 354 Kč a žalobce současně s přihláškou dne 3. září 1925 složil na doplatek ten zálohou hotově 200 Kč. Zbytek 154 Kč žalobce nezaplatil. Dne 2. listopadu 1925 poranilo žalobcovo auto Františka K-a, jenž vznesl proti žalobci žalobu o náhradu škody. Žalobě proti pojišťovně, by bylo zjištěno, že pojištění povinného ručení, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou stranou podle pojišťovací smlouvy ze dne 19. února 1925 podle dodatku ze dne 4. září 1925 k této smoluvě, bylo dne 2. listopadu 1925 po právu, že žalovaná jest povinna to uznati a plniti všechny závazky z pojišťovací smlouvy, procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Pokud týče se otázky, zda má žalobce právní zájem na zjištění jím žádaném, nutno k této otázce přisvědčiti. Podle § 19 poj. pod. jest strana, byl-li její nárok z pojistky odmítnut, povinna pod ztrátou nároku uplatňovati jej soudně do šesti měsíců po jeho odmítnutí. Na tuto okolnost byl žalobce také upozorněn dopisem pojišťovny ze dne 29. dubna 1926. Ježto žalobce, jehož spor z poškození není dosud rozhodnut a nemůže se proto na žalované domáhati náhrady určitého peníze, má na žádaném zjištění právní zájem, jest podání žaloby zjišťovací podle § 228 c. ř. s. přípustno. Ve věci samé rozhodnouti dlužno o dvou námitkách strany žalované. Především, zda nezapravení doplatku 154 Kč mělo za následek zánik smlouvy podle čl. 10 poj. podmínek, a zda zrušením pojišťovací smlouvy v dubnu 1926 zanikla povinnost pojišťovny ručiti za následky úrazu ze dne 2. listopadu 1925. Pokud se dotýče prvé části, nelze nezapravení částky 154 Kč považovati za nezapravení premie. Odstavec 3. čl. 10. podmínek praví výslovně: Není-li premie včas zaplacena, může pojišťovatel, pokud není placeno, odstoupiti od smlouvy. Toto odstoupení od smlouvy se předpokládá, nebyl-li nárok na premii soudně vymáhán do tří měsíců ode dne splatnosti. Z tohoto ustanovení nutno klásti důraz na slova pokud není placeno a nutno jimi rozuměti, pokud není placeno vůbec. V souzeném případě jde jen o poměrně nepatrný nedoplatek premie, kdežto větší její část dávno zaplacena. Nutno proto míti za to, že tento nedoplatek byl žalobci toliko poshověn a zrušení pojistky následkem nevymáhaní nedoplatku do tří měsíců tudíž nenastalo. Ani zrušení pojistky ujednáním z dubna 1926 nemělo za následek uhasnutí povinnosti ručiti z pojistky za události z doby před zrušením. Svědek N. tvrdí sice, že prý žalobci při jednání o zrušení řekl, že pojišťovna odmítá ručení z úrazu z listopadu 1925 a že žalobce s tím souhlasil, než souhlas tento mohl by míti jen tehdy právní účinek, kdyby se byl žalobce výslovně vzdal nároku vzniklého mu z pojišťovací smlouvy v důsledku úrazu. To však svědek netvrdí a nenamítá ani žalovaná strana sama. Že zmínka svědkova o odmítnutí ručení měla význam jen povšechný a že nešlo o úmluvu, jíž ujednáno zrušení pojistky, plyne nejlépe z dopisu strany žalované ze dne 29. dubna 1926, v němž se žalobce výslovně poukazuje, by odmítnutý nárok vymáhal soudně. Takového poukazu nebylo by bývalo jistě potřebí, kdyby byla měla pojišťovna — Čís. 7730 —
122
za to, že došlo k dohodě o vzdání se všech nároků. Vzhledem k těmto skutečnostem trvá povinnost žalované pojišťovny ručiti za úraz pojištěným autem způsobený dne 2. listopadu 1925. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Podle čl. 10 čís. 3 posl. věta všeobecných pojišťovacích podmínek jest žalovaná prosta závazku, nastala-li skutečnost nárok třetí osoby odůvodňující před zaplacením první premie. Podle čl. 10 čís. 1 všeob. poj. podm. byl pojistník povinen zapraviti první prémii v době, jež jako počátek pojištění v pojistce je ustanovena, tedy podle dodatku k pojistce ze dne 4. září 1926 dne 4. září 1926. Podle zjištění prvého soudu nastala svrchu uvedená skutečnost 2. listopadu 1925, kdy zbývalo na první premii doplatiti ještě 154 Kč. Podle toho byl žalobce 2. listopadu 1925 se zaplacením první premie penízem 154 Kč ještě v prodlení, neboť pro zaplacení premie je stanoven všeobecnými pojišťovacími podmínkami určitý den, takže žalovaná nebyla povinna upomínati. Žalovaná nebyla povinna pohroziti žalobci ustoupením od smlouvy, neboť podle čl. 10 čís. 3 všeob. podm. stačí k tomu, by byla prosta závazku, její nečinnost, jak je zřejmo z toho, že, má-li smlouva platiti, musí pojišťovatel podle cit. čl. žalovati. Nerozhodno jest, že nedoplacena byla jen část premie, neboť jinak by pojišťovatel byl smlouvou vázán, kdyby byla zaplacena sebe nepatrnější část premie, a nelze míti za to, že žalovaná nedoplatek premie žalobci poshověla, protože žalobce neuvedl okolnosti, z niž by se tak mohlo souditi. Podle toho jest žalovaná podle čl. 10 čís. 3 všeob. poj. podm. prosta svého závazku z úrazu ze dne 2. dubna 1925. Že by smlouva trvala i pro druhé a další pojišťovací období, žalobkyně ani netvrdí, závazku z prvního pojišťovacího období je žalovaná podle čl. 10 čís. 3 všeob. poj. podm., jak svrchu dovoženo, prosta.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právem vytýká dovolání napadenému rozsudku nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Povinnost žalované strany k plnění nebyla založena samostatnou smlouvou novou, nýbrž žalobce vstoupil do původní pojišťovací smlouvy mezi žalovanou a manželi Antonínem a Josefou Š-ových, již dne 19. února 1925 uzavřené, která byla pozměněna toliko co do výše premie. To vyplývá zcela zřejmě z dodatku k původní pojistce, v němž se praví výslovně, že předchozí pojištění převádí se ve stejném rozsahu a za stejných podmínek na žalobce, na kterého přecházejí veškerá práva a povinnosti, plynoucí z této pojišťovací smlouvy. Z doslovu dodatku plyne zcela zřetelně, že úmyslem stran nebylo, uzavříti novou smlouvu, nýbrž toliko již platící smlouvu v určitém bodě pozměniti. Nutno tedy případ posuzovati též podle původní smlouvy. Právní předchůdci žalobcovi však smluvní povinnosti dostáli, vyplativše první premii celou včas. Již tím splněním smluvního závazku pojistníkem ve smyslu čl. 10 druhý odstavec všeobecných pojišťovacích podmínek, nabyla pojišťovací smlouva účinnosti a právní účinky z tohoto splnění smlouvy pro pojistníka plynoucí přešly podle ujednání v dodatku smlouvy ze dne 4. září 1925 na žalobce. Zvýšení dosavadní premie nelze považovali za první prémii, nýbrž za nový příplatek k zaplacené již úplně první premii, odůvodněný změnou ve způsobu užívání automobilu. Článku 10 čís. 3 pojišťovacích podmínek nemůže se žalovaná dovolávati, poněvadž případ, o který tu jde, není tam řešen. Ani ustanovení § 28 zákona ze dne 23. prosince 1917, čís. 501 ř. zák. nelze tu použíti, poněvadž tento předpis zákona nenabyl podle ustanovení § 168 zák. čís. 501/1917 ř. zák., nař. čís. 102/1918 a vlád. nař. čís. 652/1919 sb. z. a n. dosud účinnosti.

Citace:

č. 7730. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 148-151.