Čís. 7991.

Zemský fond (na Moravě) jest oprávněn domáhali se na manželském otci náhrady útrat ošetření dítěte v nemocnici, třebas otec nesouhlasil s odevzdáním dítěte, podezřelého nakažlivou nemocí, do nemocnice. Jen ohledně osob podezřelých nákazou hradí stát náklad na dozor k ním a na jejich isolaci (na jejich stravování).
Prostředky, potřebnými k ošetřování, nemíní zákon (§ 16 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 236 sb. z. a n.) ani léky, natož pak stravování.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1928, Rv II 652/27.)
Moravský zemský fond domáhal se na žalovaném náhrady nákladů, jež vznikly ošetřováním syna žalovaného v nemocnici, kamž byl dán z rozkazu okresní politické správy jako podezřelý. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Ze svědectví Dr. L-а a Dr. R-a vyplývá závěr, že tu bylo aspoň podezření spály. I pouhé takové podezření však stačí, by byla nařízena isolace; to plyne i z ustanovení § 17 ve spojení s § 2 zákona ze dne 14. dubna 1913 čís. 67 ř. zák., i z ustanovení § 1 a násl. nařízení ze dne 22. února 1915 čís. 39 ř. zák. Útraty isolace nese ovšem — Čís. 7991 —
619
stát, avšak pouze náklady isolace a jejího provedení; není dosud zákonného předpisu, který by státu nebo obci ukládal hrazeni dalších nákladů, z isolace přirozeně, totiž stravováním a lékařským ošetřováním vznikající, byť i se připustilo, že předpis takový byl by na místě, provádějí-li se dotyčná opatření v zájmu veřejném. Podle § 1 zákona čís. 332/1920 převzal stát výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi; co bylo povinností obcí, určoval zákon čís. 68 ř. zák. na rok 1870 v § 2 pokud se týče pokud jde o nemoce nakažlivé, v § 4 a ustanovení § 4 tohoto zákona bylo celkem převzato do § 4 čís. 8 cit. zák. z roku 1920. Co má býti zapravováno ze státní pokladny, stanoví § 36 zákona z roku 1913, kdež však o nákladu na stravování a na léčení není zmínky, nýbrž jen (písm. d) o nákladech na dozor a isolaci; podle citovaného v něm § 17 může úřad naříditi isolaci a stravování ve zvláštních místnostech, § 36 mluví však jen o nákladu na isolaci samotnou. Jaké náklady má hraditi obec určují §§ 15—17 zák. ze dne 13. července 1922 čís. 236 sb. z. a n., kde o nákladu na stravování rovněž není zmínky, nýbrž jen o tom, že obce jsou povinny k opatření místností а k jich vybavení. Zákon, slíbený § 37 zákona z roku 1913 nebyl dosud vydán. Žalující strana nedomáhá se náhrady nákladu na isolaci a na dozor, nýbrž, jak je patrno z výkazu příloha B), kde se také účtuje jen úředně stanovená taxa za jakéhokoli nemocného, tedy nijaké plus za isolaci, náhrady nákladů ošetřovacích; tyto náklady na ochranu tělesného zdraví dítěte a jeho výživu jest podle zákona — §§ 139, 141 obč. zák. povinen nésti otec a učinil-li tak zaň jiný, má nárok na náhradu podle § 1642 obč. zák. O zdraví dítěte pečovati a je živiti musí otec, i když má dítě doma. Dalo by se namítnouti, že tento nutný náklad, zákonem otci uložený, byl by snad nižší, nežli je peníz, kterým byla úředně stanovena taxa za ošetřování a stravování v nemocnici; leč po této stránce žalovaný nic nenamítal. Prvá stolice dovozuje, že hoch mohl býti, jak to zákon připouští, isolován doma, kde dle místního ohledání a posudku znalce mohla isolace skutečně býti účelně provedena. Isolaci nařídil úřad zákonem k tomu povolaný z nařízení zemské politické správy nezkoumav předem, zda-li byla možnou isolace v bytě žalovaného. Nehledíc k pochybnostem, které, zejména po stránce osobní, vyslovil úřední lékař Dr. L., a nehledíc k tomu, lze-li vzhledem k tomu, že isolace vůbec byla na místě a že nejde o nárok po rozumu § 1040 obč. zák., nýbrž o náklad na ošetření dítěte, jímž jest otec vždy a všude povinen, zde zkoumati oprávněnost opatření správního úřadu, dlužno podotknouti, že jedná se o náklady, které by otec byl povinen po zákonu nésti i kdyby isolace bývala provedena v jeho bytě, a že co do denní výše tohoto nákladu nebylo námitek. U hocha vypukla 22. května spála. Zdali se tak stalo vinou nemocnice či zda šlo o případ reinfekce, nelze rozhodnouti, vždyť oba znalečtí svědci Dr. L. a Dr. R., jichž údaje jsou směrodatnými, možnost reinfekce nevylučují; ostatně žalovaný neuplatňuje nárok na náhradu škod, a i po 22. květnu jde zase jen o náklad na ošetřování a na výživu dítěte, kterým je povinen otec. Dodává se, že dle svědectví Dr. R-a musel hoch po 14 dní karantény zůstati v nemocnici; vypukla-li u něho za této doby — ať z příčiny jakékoli — skutečná spála, nemohl přirozeně býti propuštěn ani po uplynutí karantény. Povinnost žalovaného — Čís. 7991 —
620
k ošetření а k výživě dítěte, která tu byla i před dodáním dítěte do nemocnice, nezanikla, ježto zákon opačného ustanovení nemá, dodáním dítěte do nemocnice, ve veřejném zájmu požaduje jen náhradu nákladů ošetřovacích, proti jichž denní výši nebylo nic namítáno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Že ošetřovaný syn žalovaného při odevzdání do nemocnice byl podezřelý spálou a že z tohoto důvodu jeho odevzdání do nemocnice bylo nařízeno, zjistil odvolací soud volným hodnocením průvodů, a раk-li mu v této příčině stačilo opakovati důkaz znaleckým svědkem Dr. R-em a nepokládal-li za nutné, vyslechnouti také ještě znalce pokud se týče dalšího svědka lékaře Dr. S-a, bylo to věcí jeho volného uvážení, které nepodléhá přezkoumání ve třetí stolici. Dovolací důvod vadnosti odvolacího řízení ve smyslu § 503 čís. 2 c. ř. s. není tudíž opodstatněn. Vychází-li se z tohoto zjištěného stavu věci, což měl učiniti i dovolatel, chtěl-li dolíčiti, že odvolací soud na zjištěný stav věci mylně použil zákona (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), sluší uznati, že věc i po právní stránce v podstatě byla posouzena správně. Nejvyšší soud vyslovil a blíže odůvodnil již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 6707, že zemský fond (na Moravě) jest oprávněn domáhati se na manželském otci náhrady útrat ošetření dítěte v nemocnici, třebas otec nesouhlasil s odevzdáním dítěte, stiženého nakažlivou nemocí, do nemocnice. To platí i pro případ, že, jako zde, osoba odevzdaná do nemocnice byla nemocí jen podezřelá. Zákon ze dne 14. dubna 1913 čís. 67 ř. zák. o zamezení a potlačení přenosných nemocí rozeznává mezi osobami nemocí postiženými a nemocí podezřelými (§ 7) a osobami nákazou podezřelými (§ 17), t. j., jak patrno z § 1 druhý odstavec min. nař. ze dne 22. února 1915 čís. 39 ř. zák., mezi osobami, u nichž jest nemoc již zjištěna, osobami, u nichž se objevily známky, podle nichž lze za to míti, že nemoc tu jest, a osobami, jež nevykazují známek onemocnění, u nichž však bakteriologicky jest dokázáno, že jest je pokládati za nositele zárodků nemoci, nebo u nichž jest jinak jisto nebo lze podle skutečnosti za to míti, že byly vydány nákaze a mohou sprostředkovati další šíření. Jen ohledně těchto osob podezřelých nákazou hradí stát podle § 36 prvý odstavec písm. d) zákona ze dne 14. dubna 1913, čís. 67 ř. zák. náklad na dozor k nim a na jejich isolaci, pokud se týče, jak patrno z § 17 tam citovaného, i náklad na jejich stravování. To odpovídá i celé tendenci zákona, chrániti lidí zdravé před onemocněním a nikoliv starati se o osoby nemocí již postižené, pokud se týče nemocí podezřelé. Ošetřovaný nebyl do nemocnice odevzdán jako osoba podezřelá »nákazou«, nýbrž jako osoba podezřelá »nemocí«, spálou, a proto se na něho nevztahuje předpis § 36 prvý odstavec písm. d) zákona a nezáleží ani na tom, že dne 22. května 1925 byla u něho zjištěna spála. Námitka, že náklad byl zbytečným a že i solace mohla účelně býti provedena i v bytě žalovaného, jest lichá již proto, že výnosem zemské politické správy v Brně ze dne 14. dubna 1925 bylo nařízeno, by všechny případy spály byly isolovány — Čís. 7992 —
621
v nemocnici, z čehož jde, že každá isolace příčící se tomuto výnosu nebyla účelná, ale také, že od počátku bylo zbytečno, prováděti v této příčině důkazy a že jsou i nerozhodný jejich výsledky. Pokud dovolání odkazuje k §§ 16 a 17 zákona ze dne 13. července 1922, čís. 236 sb. z. a n., jest dodatkem k tomu, co v této příčině jest uvedeno již v rozhodnutí sb. n. s. čís. 6707, zdůrazniti, že ustanovení § 16 se týče jen povinnosti, by obec zřídila místnosti svému účelu vyhovující a opatřila je prostředky potřebnými k ošetřování a dopravě, že však »prostředky potřebnými k ošetřování« nemyslí zákon ani léky, jak patrno z následujícího paragrafu, kde v bodě 3 stanovena jest »zvláštní« povinnost obce (města municipálního) pro případ tam uvedený opatřiti léky vedle povinností uvedených v § 16 (viz úvodní slova: »Obec . .. jsou dále povinny«), tím méně tudíž stravování.

Citace:

Čís. 7991. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 646-649.