Čís. 7791.

Pro výklad policejního nařízení, že mají chodníky býti posypány, nepřichází v úvahu, že v době úrazu nebyla posypána místa, jež posypati bylo povinností obecních orgánů.
Nárok na náhradu za zohyzdění nepředpokládá, že bylo poškození způsobeno úmyslně nebo ze svévole.
Výraz »Misshandlung« v § 1326 obč. zák. má týž význam jako slovo »Verletzung«. Jest zohyzděním děvčete, zůstane-li noha trvale zkrácená, třebas se tomu poškozená přizpůsobí.
(Rozh. ze dne 17. února 1928, Rv I 995/27.) — Čís. 7791 —
257
Žalobkyně upadla na neposypaném chodníku před domem žalovaného ve Františkových Lázních a poranila se. Žalobě o náhradu škody bylo oběma nižším i soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Neprávem napadá odvolatel se stanoviska nesprávného právního posouzení výklad, jejž prvý soud dává ustanovení § 19 místního policejního řádu pro lázeňské město Františkovy Lázně. Jestliže se tam ukládá majitelům nemovitostí za povinnost, by v zimě posypávali chodníky a cesty pro chodce určené podle jejich nemovitostí vedoucí za náledí pískem, pilinami, nebo popelem, aniž se při tom určuje, kdy se z rána má posypání cest státi, utvoří-li se náledí teprve za noci, je zajisté přisvědčiti názoru prvého soudu, že se posypání v takovém případě má státi tak časně z rána, by v době, kdy ráno začíná ve městě život a frekvence, byly cesty již posypány, a že za tuto dobu je pokládati 7. hodinu ranní, kdy počíná nákup potravin, cesta do školy a do práce. Že městská obec Františkovy Lázně sama podniká sypání cest, o něž jest jí pečovati, teprve v době od 28. hodiny do 9. hod. ráno, nepřichází v úvahu a je nerozhodno pro posouzení zavinění žalovaného, neboť toho se týkající nedbalost zodpovědných orgánů obce nemůže býti výsadou pro podobnou nedbalost občanů a nemůže tudíž nic změniti na jejich zodpovědnosti za následky jejich nedbalosti. Správně právně posoudiv věc dospěl prvý soud k právnímu závěru vzhledem k zjištěné skutečnosti, že žalovaný dne 16. ledna 1925 do 28. hod. ráno neměl ještě chodník před svým domem podle policejního předpisu posypaný pískem, pilinami, nebo popelem, přes to, že bylo náledí, a vzhledem k nespornému příčinnému vztahu této skutečnosti s tělesným poškozením žalobkyně, že žalovaného stíhá zavinění na tělesném poškození žalobkyně ve smyslu §§ 1294, 1295 obč. zák. a že má zaplatiti žalobkyni podle § 1325 obč. zák. na její žádost zjištěným okolnostem přiměřené bolestné. Odvolací soud pokládá také výši bolestného, prvým soudem určenou na 8000 Kč za zcela přiměřenou. Jedná se o zlomeninu nohy, tedy o vážné tělesné zranění, ošetřování v nemocnici trvalo skoro dva měsíce, zranění mělo za následek trvalé bolesti, které v prvních dvou měsících byly zvýšeného stupně. S ohledem na tyto závažné okolnosti a vzhledem na to, že poškozené v době zranění bylo teprve 16 let a že zraněním utrpěla sice nepozorovatelné, ale trvalé zkrácení poraněné nohy, jeví se býti bolestné přiřčené prvým soudem zcela přiměřeným a nebylo tudíž odvolání v tomto směru vyhověno. Co se pak týče částky, přiznané prvým soudem za zohyzdění, jest uvésti toto: Prvý soud vyšel z názoru, že § 1326 obč. zák. stanoví náhradu na zohyzdění také pro případy, při nichž zranění pošlo z hrubé nedbalosti, a spatřuje ji v tom, že žalovaný opomenul povinnost, uloženou místním policejním řádem Františkových Lázní k zamezení úrazů, jež mu musí býti přičítána jako hrubá nedbalost, takže musí také ručiti za zohyzdění. Odvolatel nenapadá sice toto zjištění a tento právní názor prvního soudu, poukazuje však na to, že nelze mluviti o zohyzdění a, pakli ano, že je prý tak bezvýznamné, že přiznání 5000 Kč, tedy třetiny v žalobě žádaných 15000 Kč není z důvodu nepřiměřenosti po právu. Soud odvolací připojuje se — Čís. 7791 —
258
plně k soudu prvému. Neboť podle § 1297 obč. zák. platí domněnka, že každý, kdo má užívání rozumu, jest schopen takového stupně píle a pozornosti, jehož může býti použito při obyčejných schopnostech. Předpis § 19 policejního řádu Františkových Lázní byl vydán, aby bylo zabráněno tělesným poškozením. Rozumně posuzován vyžaduje tento předpis, by se posypávání pískem, popelem, nebo pilinami dálo v době, kdy právě má posypávání smysl, tedy v době pouliční dopravy. Tím spíše nutno to žádati v době, kdy, jak jest známo, jest na ulicích a na cestách nejčilejší ruch, totiž v době, kdy děti jdou do školy (žalobkyni se přihodil úraz právě na cestě do školy), hospodyně nosí potraviny, úředníci, zaměstnanci a dělníci se odebírají do úřadoven, obchodních místností a dílen. Touto dobou jest právě čas mezi 7. a 8. hod. ranní, nehledí-li se k jiné denní době, která v tomto případě nepřichází v úvahu. Při tom jest přihlížeti k tomu, že 16. leden 1925, kdy se úraz stal, byl pátek, tedy pracovní den. Dále jest uvážiti, že tento den spadá doprostřed zimy. Také při obyčejných schopnostech (§ 1297 obč. zák.) ví každý, že v zimě nastávají rychlé změny povětrnosti, že se během několika hodin může vystřídati dešť, sněhová vánice a mráz. Opomenul-li žalovaný posypati chodník za těchto okolností, dopustil se hrubé nedbalosti a nemůže se omlouvali tím, že i jiní jednali nedbale. § 1326 obč. zák. ustanovuje, že, byla-li poškozená osoba zlým nakládáním zohyzděna, musí se, zvláště je-li ženského pohlaví, potud k této okolnosti přihlížeti, pokud může to býti na překážku jejímu lepšímu zaopatření. Tento paragraf mluví sice o zlém nakládání, z toho však nelze usuzovati, že tělesné poškození musilo nastati činným zaviněným zásahem do tělesné neporušenosti poškozeného. Výraz: zlé nakládání nutno vzhledem k zařazení tohoto zákonného předpisu postaviti na roveň výrazu v nadpisu k §§ 1325 a násl. obč. zák., totiž výrazu: poškození na těle. Nevyžaduje se, by tělesné poškození (zlé nakládání) nastalo ze zlého úmyslu, stačí, že poškození nastalo z hrubé nedbalosti. Podle lékařského posudku zůstává zkrácení levé nohy, časem však dojde k přizpůsobení se stavu, takže nebude zranění působiti obtíží. Chůze žalobkyně je nyní taková, že je laikovi nápadna jen při bedlivé pozornosti. Z toho vyplývá, že žalobkyně nyní kulhá i když jen nenápadně, když časem stav ten se vyrovná. V každém případě jest tu zohyzdění, zvláště když se jedná o mladou ženskou osobu, následkem čehož jeví se býti oprávněným, by jí bylo zásadně přiznáno odškodnění z důvodu zohyzdění.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Předně vytýká, že odvolací soud neprávem shledal jeho zavinění v tom, že v době nehody neměl před svým majetkem chodník posypaný pískem. Jde prý o nesprávný výklad § 1297 obč. zák. a § 19 policejního řádu pro lázeňské město Františkovy Lázně. Vývodům dovolání je přisvědčiti potud, že nelze požadovati, by chodníky byly neustále posypávány, ze —Čís. 7791 —
259
jména noční dobou, a že lze právem počítati s tím, že také chodci budou dbáti potřebné opatrnosti. Ale nelze jim přisvědčiti v tom, že, nebyla-li v čase nehody posypána ani místa, jež posypávati náleží obci, nutno spatřovati v tom autentický výklad policejního nařízení, vždyť autentický výklad nařízení mohl by se státi jen orgánem, který jest povolán nařízení takové vydati, tedy obecním zastupitelstvem, nikoliv však obecními orgány, které byly povinny, posypávání na obecních cestách prováděti, a tuto svou povinnost snad řádně nekonaly. § 19 místního policejního řádu ustanovuje obecně, že majitelé realit jsou povinni v zimě chodníky za náledí posypávati, čemuž nelze jinak rozuměti, než že se tato povinnost řídí potřebou. Odvolací soud v napadeném rozsudku správně vyložil, že okolnosti kritické doby vyžadovaly, by chodník žalovaného byl posypán, a, zanedbal-li to žalovaný, shledal v tom právem hrubou nedbalost. Ta žalovaného zavazuje k náhradě škody. Dovolatel vytýká dále, že odvolací soud neprávem přiznal žalobkyni odškodnění za domnělé zohyzdění, protože u ní nastalo následkem úrazu sotva znatelné zkrácení nohy. Než vývodům dovolání, že se pod rčením »zlé nakládání« v § 1326 obč. zák. míní jenom bezprostřední útok škůdcův na poškozeného nelze přisvědčiti. Dovolání dává tomuto výrazu zřejmě takový smysl, jaký má v §§ 122 b), 143, 157, 306, 413 až 420 tr. zák. Pro takový výklad však zákon neposkytuje opory, neboť praví (§ 1326) »die Misshandlung«, čímž zřejmě poukazuje k ustanovení § 1325 obč. zák., kde praví: »verletzt«, a doplňuje je. Názor (Randa, Schadenersatz, 3. vyd., str. 213), že závazek náhradě škody za zohyzdění (§ 1326) jest odůvodněn tehdy, bylo-li poškození způsobeno úmyslně nebo ze svévole, jest opuštěn a nauka (Ehrenzweig, Privatrecht, 2. sv., str. 577 a Mayr, Bürgerliches Recht, 2. sv., str. 310) i praxe (Gl. U. nová řada, rozhodnutí čís. 5582) přikládá slovům »Misshandlung« a »Verletzung« v uvedených místech zákona týž význam. Dovolání tvrdí, že poškození žalobkyně nemělo za následek zohyzdění, neboť prý sotva znatelné poškození nohy, které se ještě zlepší, nelze považovati podle obyčejné mluvy za zohyzdění. Za ně prý může býti považována vada, která je každému nápadna, ne taková, kterou zjistí jenom lékař měřením. Než odvolací soud zjistil, že poškozené zůstává zkrácení levé nohy, že však časem dojde k přizpůsobení a poškození nebude činiti obtíží. Její noha zůstane tedy trvale zkrácená, třebaže se poškozená tomu přizpůsobí, což stačí к zohyzdění podle § 1326 obč. zák. Není potřeba, aby tato vada byla tak nápadná, jak to vyžaduje § 156 a) tr. zák. Podle zákona přísluší poškozenému náhrada za zohyzdění již tehdy, když může býti na překážku jeho lepšímu zaopatření. V rozsudku prvního soudu jest zjištěno — a odvolací soud se od toho neodchýlil — že žalobkyně bude způsobilou k ženským pracím, vyjímajíc těžké práce hospodářské (práce při polním hospodářství). Trvalá vada nohy jí tedy přece může vaditi v budoucím zaopatření. Proto nelze přisvědčiti dovolateli ani v tom, že právní posouzení věci odvolacím soudem jest nesprávné v otázce, zda zmíněná tělesná vada může ztížiti lepší zaopatření poškozené.

Citace:

č. 7791. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 284-287.