Čís. 8111.

Nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích jest právním podmětem, jměním účelovým, jež konvent jen spravuje.
(Rozh. ze dne 2. června 1928, Rv II 855/27.)
Zůstavitel ustanovil v závěti dědicem nemocnici Milosrdných bratří ve Valticích. K pozůstalosti přihlásil se jednak žalobce ze zákona, jednak konvent Milosrdných bratří ve Valticích ze závěti. Byv poukázán na pořad práva domáhal se žalobce na konventu, by byla závěť prohlášena neplatnou. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic.
Nejvyšší soud uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech:
V souzeném případě jde jen o otázku, zda je platná poslední vůle — závěť — Dr. Šimona S-a z 1. června 1926. Nesejde proto na tom, zda žalovaný konvent, jenž si prý podle tvrzení žalobcova osobuje právo dědické, má k němu právní důvod. Bude na pozůstalostním soudě, by zkoumal, zda osoba, která podává dědickou přihlášku, má k tomu právní důvod, zda ji podává za sebe či za jinou osobu, po případě zda je povolána, by přihlášku za ni podávala, a by při záporné odpovědi na tyto otázky zahájil projednávání pozůstalosti podle §§ 75 a násl. nesp. říz. i s jinými osobami, které je míti za domnělé dědice. V projednávaném případě je podle jasného znění závěti domnělým dědicem nemocnice Milosrdných bratří ve Valticích. To není ani sporné a netřeba proto se šířiti o tom, zda konvent Milosrdných bratří má k dědictví právní důvod. Dovolání je na omylu, majíc za to, že nemocnice nemůže děditi, protože, jsouc podle stanov neobmezeným vlastnictvím řádu (konventu) Milosrdných bratří, je jen budovou, určenou k přijímání nemocných, ale není právnickou osobou. Již ve svém rozhodnutí čís. 7364 sb. n. s. vyslovil dovolací soud v souhlasu se starší judikaturou bývalého Nejvyššíhu soudu ve Vídni (srovn. rozh. čís. 1164 a 1198 sbírky Glas. Ung.) právní názor, že, byť i z pravidla měla osoba (i právnická) jen, jedno jmění jako soubor majetkových, totiž ocenitelných práv, nic nebrání, by z takového jejího jmění nebylo k určitým účelům vyloučeno zvláštní jmění, že je tedy možné, by osoba měla i více jmění, a že, přejde-li takové zvláštní jmění z vlastnictví dotčené osoby a ustaví-li se jako určité účelové jmění, jde o právnickou osobu, tvořící mezityp mezi korporaci a nadací. Tak se má věc i v souzeném případě s nemocnicí Milosrdných bratří ve Valticích. Určením k jistým, v jejích stanovách přesně naznačeným účelům stala se právnickou osobou, samostatným právním podmětem, třebaže byla původně neobmezeným vlastnictvím řádu a je jím podle znění stanov i dosud. Nižší soudy proto nepochybily, když nemocnici Milosrdných bratří ve Valticích pokládaly za jmění účelové, jen spravované konventem, tedy za podmět právní. Této její právní povaze svědčí také obsah odst. 1 a 2 stanov. Podle nich může na sebe bráti povinnosti a nabývati práv, tedy může uzavírati smlouvy, může mimo jiné přijetím nemocného vzíti na sebe povinnost, jej bezplatně neb za příspěvky nemocenských a podpůrných pokladen léčiti a ošetřovati, může tím nabývati proti němu nároku na tyto příspěvky, může přijímali dobročinné dary, sjednávati tudíž takto darovací smlouvy a béře příjmy z rolnického hospodářství a z lékárny atd., vyvíjí tudíž právní činnost jsouc podmětem těchto právních jednání. Názor dovolatelův, jakoby konvent směl s pozůstalostním jměním připadlém nemocnici ihned volné a bez jakéhokoli obmezení nakládati, nemá opory ve znění stanov nemocnice, nýbrž příčí se přímo jejímu účelu, v nich projevenému a jimi zabezpečenému. Stanovy ty byly zemskou politickou správou schváleny a nemohou proto ani býti změněny bez jejího svolení, jíž přináleží dozor nad nadacemi a podobnými účelovými útvary. Za takového právního stavu věci jsou naprosto neodůvodněnými obavy dovolatelovy, že by pozůstalostní jmění mohlo i sebe menší částkou, natož celé, přijití na jiné účely než zůstavitel stanovil, a za řečeného právního stavu věci také na tom nesejde, zda žalobní odpověď pokládá nemocnici a konvent za jednu a tutéž osobu a zda pozůstalostní soud bude s to, učiniti vhodné opatření, by poslední vůle byla přesně uskutečněna.

Citace:

č. 8111. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 851-853.