Čís. 7723.

Při dodatečném rozvrhovém roku nelze vznésti odpor proti pohledávce, jež byla již při prvém roku právoplatně přikázána. Bylo-li vyhověno žalobě podané následkem odporu (§ 232, druhý odstavec, ex. ř.), dlužno částku uvolněnou z rozdělovači podstaty přikázati zadním oprávněným podle jich pořadí a bez ohledu na to, zda žalovali čili nic, a teprve zbytek jest přikázati dlužníku.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1928, R II 440/27.)
Dodatečným rozvrhovým usnesením v exekuční věci proti úpadkové podstatě Josefa A-а přikázal soud prvé stolice peníze, které měl obdržeti knihovní věřitel Alois J., úpadkové podstatě dlužníkově k poměrné úhradě všech úpadkových věřitelů. Důvody: Podle rozvrhového usnesení ze dne 11. ledna 1926 měl hypotekární věřitel Alois J. obdržeti pro kauční pohledávku z nájemní smlouvy ze dne 16. listopadu 1924 15000 Kč, dále na svou pohledávku z dlužních úpisů 102977 Kč 74 h. Správce úpadkové podstaty a knihovní věřitel Rudolf V. podali pod č. j. С III 1/26 odpůrci žalobu na Aloisa J-a o bezúčinnost zástavních práv, pokud se týče zajištění shora uvedených obnosů. Podle rozsudku tohoto soudu ze dne 11. března 1926, rozsudku krajského soudu jako soudu odvolacího ze dne 11. května 1926 a rozsudku nejvyššího soudu v Brně ze dne 10. listopadu 1926, Rv II 463/26, čís. sb. 6463, jest knihovní věřitel Alois J. povinen uznati a přivoliti, by všechny částky poukázané mu rozvrhovým usnesením ze dne 11. ledna 1926 byly poukázány úpadkové podstatě Josefa A-а k poměrné úhradě všech úpadkových věřitelů bez ohledu na zajištění Aloisa J-a. Znění výroku rozsudku nejvyššího soudu jest podle názoru soudu tak jasné, že odporům při rozvrhovém roku súčastněných osob nemohlo býti vyhověno, poněvadž soud může se jedině říditi konečným rozhodnutím nejvyššího soudu. Rekursní soud nevyhověl ani rekursu knihovního věřitele Rudolfa V-a ani rekursu správce úpadkové podstaty. Důvody: Proti napadenému dodatečnému rozvrhovému usnesení podal stížnost jednak správce úpadkové podstaty dlužníka, jednak Rudolf V., onen proto, že nebylo v napadeném usnesení rozhodnuto o odporu, který vznesl stěžovatel proti pohledávce Rudolfa V-a, tento pak, že mu nebyly napadeným usnesením přikázány pohledávky podle usnesení ze dne 11. ledna 1926, připadlé Aloisů J-ovi. oba pak navrhli zrušení po případě změnu napadeného usnesení. Stížnostem nelze přiznati oprávnění. Při rozvrhovém roku dne 15. března 1927 vznesl sice správce úpadkové podstaty odpor proti přikázání pohledávky Rudolfa V-a, leč prvý soudce právem k tomuto odporu nepřihlížel, ježto Rudolf V. svou pohledávku účtoval již při rozvrhovém roku dne 7. ledna 1926, tato byla mu rozvrhovým usnesením ze dne 11. ledna 1926 právoplatně přiřknuta a nelze mu proto přiznati právo odporu při dodatečném rozvrhovém roku, který jednal pouze o přidělení pohledávky Aloisa J-a. Leč ani stížnost Rudolfa V-a není odůvodněna. Prvý — Čís. 7723 —
106
soudce řídil se přesně rozsudkem nejvyššího soudu, který vyslovil, že peníz přikázaný J-ovi má připadnouti úpadkové podstatě dlužníka, takže nebylo možno přikázati ji Rudolfu V-ovi, třeba že by to odpovídalo původnímu rozvrhovému usnesení ze dne 11. ledna 1926.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty, vyhověl však dovolacímu rekursu oddělného věřitele Rudolfa V-a a zrušil napadené usnesení, pokud se týkalo tohoto věřitele a v důsledku toho i příslušnou část usnesení prvého soudu a přikázal věc exekučnímu soudu, by postupoval podle druhého odstavce § 233 ex. ř.
Důvody:
Dovolací rekurs správce úpadkové podstaty se odkazuje na správné důvody napadeného usnesení. Nezáleží na tom, že prvý soud zvlášť nevyřídil jeho odpor, vznesený při druhém rozvrhovém roku, stačí, že tak učinil rekursní soud, jenž mohl ve směru tom zrušiti usnesení prvého soudu a uložiti mu nové rozhodnutí, ale mohl také, měl-li proto dostatečný skutkový podklad, rozhodnouti ve věci. Poukazuje-li rekurent na podporu správnosti svého mínění k rozhodování nejvyššího soudu v těch případech, kde rozvrhové usnesení bylo rekursním soudem zrušeno a věc vrácena prvému soudu k novému rozhodnutí, přezírá, že v tomto případě rozvrhové usnesení ze dne 11. ledna 1926 zrušeno nebylo, naopak, nebyvší nikým napadeno, nabylo právní moci. Ostatně by odpor ani nebyl opodstatněn, poněvadž se předpis § 12 úp. ř. vztahuje jen na oddělná práva, jichž bylo nabyto exekucí. Dovolacímu rekursu správce úpadkové podstaty nebylo proto vyhověno. Jinak má se věc, pokud jde o dovolací rekurs oddělného věřitele Rudolfa V-a. Napadené usnesení jakož i usnesení prvého soudu zakládají se v této příčině na zřejmém neporozumění zdejšímu rozhodnutí ze dne 10. listopadu 1926, Rv II 463/26, čís. sb. 6463, neboť rozhodnutí toto nevyslovilo, že částky přikázané Josefu J-ovi mají připadnouti úpadkové podstatě dlužníka bez ohledu na oddělná práva věřitelů dosud neuspokojených, a zejména z toho, že tímto rozhodnutím bylo uznáno právem, že žalovaný Josef J. jest povinen přivoliti, by částky z nejvyššího podání přikázané k zaplacení na pohledávky 85000 Kč, 38000 Kč a 15000 Kč byly přikázány а k výplatě poukázány úpadkové podstatě Josefa A-а k poměrné úhradě všech úpadkových věřitelů, neplyne, že by to uznati а k tomu přivoliti museli i zadní oddělní věřitelé a zejména snad rekurent, najmě když rozvrhovým usnesením ze dne 11. ledna 1926 právoplatně bylo rozhodnuto, že pro případ, že by některá z předních pohledávek odpadla, připadne uvolněná část předně jemu (V-ovi) na jeho pohledávku, pokud není již uspokojena. Měl tudíž prvý soud, když pokračoval v rozdělovacím řízení omezeném na zmíněné částky podstaty (15000 Kč a 102977 Kč 74 h přikázané Aloisů J-ovi rozvrhovým usnesením ze dne 11. ledna 1926 E 438/25) říditi se zásadou, vyslovenou v § 232 druhý odstavec ex. ř., z něhož plyne, že částka rozdělovači podstaty uvolněná tím, že žalobě bylo vyhověno, nepřipadá žalobci, nýbrž sluší ji přikázati zadním oprávněným podle jejich pořadí a bez ohledu na to, zda žalovali čili nic, a že teprve, co by po té zbylo, slušelo by ve smyslu zdejšího rozhodnutí ze dne 10. listopadu 1926, Rv II 463/26 přiděliti úpadkové podstatě. Jsou tudíž usnesení nižších soudů v této příčině pochybena a bylo proto dovolacímu rekursu Rudolfa V-a vyhověno a vzhledem k ustanovení § 234 druhý odstavec ex. ř. rozhodnuto, jak uvedeno, aniž bylo třeba vyčkati výsledek sporu zahájeného prý o stěžovatelově odporu.

Citace:

č. 7723. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 133-135.