Čís. 7738.Zabírání budov nebo jejich částí pro účely veřejné. Předpisů zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 304 sb. z. a n., dlužno použíti i tehdy, když zabírací řízení bylo sice zahájeno a vlastníku bylo odňato svobodné nakládání s majetkem, ale k zabrání nedošlo. Rozhodnutí soudu o výši náhrady nemusí předcházeti jednání o dohodu a zabírací úřad nemusí předem prohlásiti, zda a jaké odškodné hodlá poskytnouti.(Rozh. ze dne 28. ledna 1928, R I 32/28.)Majitelka domu navrhla, by okresní soud rozhodl o výši náhrady za hospodářské újmy, jež utrpěla tím, že zemská politická správa v Praze zahájila v červnu 1925 zabírací řízení o části jejího domu pro potřebu poštovní správy a teprve dne 21. září 1926 jí oznámila, že upouští od zabrání. Soud prvé stolice zamítl žádost jako předčasnou. Důvody: Podle jasného znění § 4 (9) zákona čís. 304/21 sb. z. a n. je — Čís. 7738 —137příslušným soud k určení výše náhrady, nedojde-li mezi zabíracím úřadem a vlastníkem zabraných předmětů k dohodě o výši náhrady. Nesporno jest mezi stranami, že dosud zemská politická správa v Praze nerozhodla o otázce, zda přísluší vůbec navrhovatelce nárok na náhradu. Podle odst. (6) § 4 zákona jest zabírací úřad ovšem povinen vlastníku zabraných předmětů poskytnouti přiměřenou peněžitou náhradu za veškeré prokázané hospodářské újmy, jež vlastník utrpěl zabráním. Správní řízení o náhradě není dosud skončeno, pročež musí navrhovatelka vyčkati výsledek tohoto řízení a může před soudem uplatňovati své nároky teprve po skončeném správním řízení, nedojde-li za jednání k dohodě o výši náhrady mezi ní a zabíracím úřadem. Na ten čas nelze však tvrditi, že nedošlo k dohodě. Žádost byla proto podána k soudu předčasně. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o návrhu dále jednal a znovu rozhodl.Důvody:Stěžovatelka navrhla podle § 4 zákona o zabírání budov pro veřejné účely ze dne 12. srpna 1921, čís. 304 sb. z. a n., by okresní soud rozhodl v nesporném řízení o výši náhrady za hospodářské újmy, jež utrpěla proto, že zemská politická správa v Praze zahájila v červnu 1925 zabírací řízení o části jejího domu pro potřebu poštovní správy a teprve dne 21. září 1926 jí oznámila, že od zabrání upouští. Škoda stěžovatelky vznikla tím, že po celou dobu zabíracího řízení nesměla svým domem svobodně nakládati. Poněvadž finanční prokuratura namítla, že zákonný předpis o určení výše náhrady za zabrání budov okresním soudem v nesporném řízení platí jenom, když budova byla skutečně zabrána, v souzeném případě však ku zabrání ještě nedošlo, nutno se především zabývati touto námitkou. Nejvyšší soud pokládá ji za bezdůvodnou. Tak jakoby v případě skutečného zabrání předpisy zákona čís. 304/1921 o určení náhrady platily i o škodách vzniklých teprve po zabrání, i o škodách vzniklých již před zabráním, ale po zahájení zabíracího řízení, poněvadž již v této době vlastník nemohl budovou nakládati, musí býti oněch předpisů užito i tehdy, když zabírací řízení bylo sice zahájeno a vlastníku bylo svobodné nakládání s majetkem odňato, ale k zabrání nedošlo. Ač § 4 cit. zák. mluví o majetkových újmách způsobených zabráním, má na mysli všechny újmy vzniklé stranám z použití tohoto zákona. Jeho obsah není zvláštním výjimečným předpisem, jenž by nesměl býti extensivně vykládán, nýbrž použitím všeobecných právních zásad o určení náhrady při vyvlastnění; není překážky, by nebyl rozšířen na všechny újmy způsobené v zabíracím řízení omezením vlastnického neb užívacího práva. Ani další námitka finanční prokuratury, že návrh jest předčasným, poněvadž zemská politická správa nerozhodla ještě, jaké odškodné hodlá stěžovatelce poskytnouti a nelze proto dosud tvrditi, že nedošlo mezi zabíracím úřadem a stěžovatelkou k dohodě, není opodstatněnou. Rozhodnutí nižších soudů, jimiž bylo této námitce vyhověno, nelze srovnati se zákonem. Praví-li § 4 cit. zák. v devátém odstavci , že okresní soud rozhoduje o výši náhrady, »nedojde-li mezi zabíracím úřadem a vlastníkem k dohodě«, nelze z toho dovozovati, že musí předcházeti jednání o dohodu a že zabírací úřad musí předem prohlásiti, zda a jaké odškodné hodlá poskytnouti. Předpis nemá jiný význam a smysl, než, že soudní rozhodování o odškodném odpadá, dojde-li mezi zabíracím úřadem a stranou k dohodě. Dokud k dohodě nedošlo, nemůže soud odpírati úřední jednání a rozhodnutí o výši náhrady. Případná svévole neb ukvapenost strany, spočívající v tom, že strana podá u soudu návrh na určení odškodného, aniž dříve poskytla zabírajícímu úřadu příležitost nebo možnost k dohodě, může míti podle § 4 cit. zák. odst. (10) a § 45 c. ř. s. vliv na rozhodnutí o útratách, ale nemůže býti důvodem zamítnutí návrhu. V souzeném případě nelze nad to o předčasnosti návrhu vůbec mluviti. Stěžovatelka tvrdila v návrhu podaném teprve 6. června 1927, že žádala již 31. prosince 1926 zemskou politickou správu o odškodnění a žádost tu dne 25. ledna 1927 opakovala, ale nedostala dosud odpovědi. Tvrzení to nebylo ani finanční prokuratou popřeno, ani jinak vyvráceno. Není právního pravidla, podle něhož by stěžovatelka byla povinna na vyřízení své žádosti v řízení správním ještě dále čekati. Dovolacímu rekursu musilo býti vyhověno a uznáno, jak se stalo.