Čís. 8090.

Nelze vésti exekuci na peníze, jež dlužník složil u Státního pozemkového úřadu jako kupní cenu za přislíbené pozemky. Pro zabavení nároku na příděl neplatí (nejde-li o nedíl) § 36 příděl. zák., nýbrž § 23 příděl. zák. Nárok na příděl nelze zabaviti.
Vymáhající věřitel navrhl povolení exekuce zabavením dlužníkova nároku proti Státnímu pozemkovému úřadu z důvodu složení kupní ceny za přislíbené pozemky. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
(Rozh. ze dne 31. května 1928, R II 183/28.) — Čís. 8091 —
794
Důvody:
Dvorní dekret ze dne 21. srpna 1838, čís. 291 sb. z. s., na nějž se se Státním pozemkovým úřadem odvolává i rekursní soud, by sice naprosto nevadil zabavení nároku na výplatu peněžité částky dlužné Státním pozemkovým úřadem, jak již v rozhodnutí ze dne 2. března 1928, R I 136/28 čís. 7832 sb. n. s. podrobně vyloženo, avšak překážka je jiná. V exekučním návrhu vymáhající věřitelé uvádějí, že dlužnice má pohledávku za Státním pozemkovým úřadem z důvodu složené kupní ceny za přislíbené pozemky. Avšak když kupitel — zde přídělce — složí kupní — zde přídělovou — cenu, nemá žádné pohledávky, neboť zaplatil jen svůj dluh. Že by však věc se měla tak, že složení bylo jen podmínečné a složená suma měla býti v jisté pří pádnosti vrácena, takže by šlo o nárok na vrácení aspoň podmínečný, návrh netvrdí, teprve dovolací stížnost uvádí, že pohledávka jest vázána na výminku, že ku slíbenému přídělu nedojde, což však jest novota, ku které přihlížeti nelze, zde tím méně, protože se o ní Státní pozemkový úřad nemohl ve smyslu § 295 druhý odstavec a § 39 druhý odstavec ex. ř. vyjádřiti ani v rekursu ani v oznámení, jež by byl proti zabavení mohl učiniti. Zabavovati však u Státního pozemkového úřadu peníz, o němž ani exekuční návrh sám netvrdí, že ho má Státní pozemkový úřad dlužníku vrátiti, který tedy dluhem není, nelze, návrh nevyhovuje předpisu § 54 čís. 3 ex. ř., jemuž se musí rozuměti ve smyslu § 63 čís. 4 ex. ř., t. j. návrh není vybaven tak, by bylo z jeho udání patrno, že dlužník má za Státním pozemkovým úřadem k pohledávání majetek. Ostatně tak, jak návrh zní, nejsou Státnímu pozemkovému úřadu, i kdyby dlužník za ním něco k pohledávání měl, vyhražena jeho práva na předmět toho pohledávání, ač jest přece zřejmo, že Státní pozemkový úřad se svými nároky by vymáhajícímu věřiteli musil předcházeti. Co se týče zabavení nároku na příděl, tu, nejde-li o nedíl, jenž nebyl ani tvrzen, neplatí ovšem § 36 příď. zák., na nějž se Státní pozemkový úřad a rekursní soud odvolávají, avšak platí § 23 přídělového zákona, t. j. nelze zabavením předbíhati přídělu a mařiti tak podmínky, zejména zákaz zatížení neb zcizení, jimiž Státní pozemkový úřad příděl omeziti za dobré uzná, a tím mařiti účele pozemkové reformy, jež jest akcí veřejnoprávní, jíž soukromé zájmy musí ustoupiti, účele, jichž šetření cit. § 23 druhý odstavec důrazně vytýká. To jest od prvopočátku neúchylná praxe nejvyššího soudu. Není možno zabaviti nárok na příděl a zpeněžiti jej, jak návrh žádá, protože by se tak příděl dostal do rukou osoby, jíž by byl nárok v cestě exekuce zadán (§ 328 ex. ř.) a jež nároku na příděl nemá, avšak přídělu může se dostati jen osobám v zákoně povolaným, o čemž rozhoduje Státní pozemkový úřad a nikoli náhoda, kdo nárok v exekuční dražbě vydraží.

Citace:

Čís. 8090. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 821-822.