Čís. 8173.

Ručení dráhy (zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák.).
Zavření dveří železničního vagonu, i když se stalo prudce, není o sobě příhodou v dopravě. Jest jí však, když se zavření dveří dělo v době, kdy byl cestující v takovém dosahu dveří, že byl přiražením dveří ohrožen na své tělesné bezpečnosti. Lhostejno, že dvéře přirazil železniční zřízenec, jenž patřil k personálu provázejícímu vlak a nebyl pověřen zavíráním dveří, jen když byl v dopravní službě. Příhoda v dopravě byla by jen tehdy zaviněna poškozeným, kdyby se byl zdržoval v dosahu dveří bez důvodu. Tomu není tak, nestaral-li se průvodčí o zavírání vozů a poškozený chtěl proto pro zimu zavříti dvéře sám.

(Rozh. ze dne 26. června 1928, Rv I 2115/27.) Žalobce domáhal se na dráze náhrady škody, ježto utrpěl úraz přiražením dveří v železničním voze. Procesní soud prvé stolice uznal žalobní nárok důvodem z polovice po právu, odvolací soud nevyhověl odvolání žalobcovu, k odvolání žalovaného žalobu zamítl. Důvody: Žalobce domáhá se na žalovaném státu náhrady na základě zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a bylo proto na něm, by podal důkaz ve směru dvojím: jednak o tom, že přišel na dráze k tělesnému úrazu a jednak o tom, že tento úraz má svůj původ v příhodě v dopravě. Že žalobce utrpěl na dráze poranění, jest nesporno, a je tedy prvá podmínka žalobního nároku splněna. Jinak se má věc s podmínkou druhou. Tu nelze říci, že příčinou zranění žalobcova byla příhoda v dopravě, a stojí-li soud procesní na stanovisku opačném, posuzuje věc s hlediska práva mylně. Příhodou v dopravě ve smyslu uvedeného zákona je rozuměti událost, jež znamená odchylku od obvyklého pravidelného způsobu dopravy. Za takovouto událost nelze však zavření dveří železničního vozu, i když se stalo prudce, považovati, poněvadž zavírání dveří patří právě ke služebním povinnostem železničního personálu a je proto zavírání dveří u železničních vozů zřízenci dráhy pravidlem a nikoli odchylkou od něho. Mimo to není přiražení dveří u osobních vozů, dbají-li cestující jen poněkud opatrnosti a pozornosti, kterou jim ukládá zákon v § 1297 obč. zák., samo o sobě ani způsobilým, by přivodilo poranění na těle, jak to dále § 1 uvedeného zákona předpokládá. Přiražení dveří mohlo by býti považováno za příhodu v dopravě jen tehdy, kdyby mělo svůj původ v nepravidelnosti provozu, nebo kdyby s ní úzce souviselo, na př. kdyby dvéře byly zavřeny předčasně následkem předčasně daného znamení k odjezdu vlaku před nastoupením všech cestujících a pod. O takovouto nepravidelnosí však v souzeném případě nejde a obzvláště ji nelze spatřovati v tom, že dvéře byly zavřeny v době, když žalobce v nich stál. Nejde-li však o příhodu v dopravě, pak, i kdyby bylo pravda, že dvéře u železničního vozu byly zabouchnuty zřízencem dráhy ve službě, za kterého dráha ručí, postrádá žaloba, jež se opírá jedině o zákon ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák., veškerého právního základu a měla býti proto zamítnuta.
Nejvyšší soud uznal žalobní nárok důvodem po právu.
Důvody:
Dovolání žalobcovo, opřené o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., jest odůvodněno. S odvolacím soudem jest souhlasiti v tom, že zavření dveří železničního vagonu, i když se stalo prudce, o sobě nemůže býti příhodou v dopravě železnic, neboť zavření dveří jednotlivých oddělení železničními zřízenci před odjezdem vlaku patří k služebním povinnostem, náležejícím těmto dopravním orgánům podle předpisů dopravní instrukce a není úchylkou od normy. Jest také správné, že železniční zřízenec jest oprávněn předpokládati, že každý cestující k vlastní ochraně použije obyčejné a samozřejmé opatrnosti a nestrčí prsty do dosahu dveří anebo dokonce do dveřní spáry, a konečně, že zavření nebo při ražení dveří o sobě není způsobilým přivoditi tělesná zranění, že tedy při tomto zavření dveří schází jak náležitost příhody v dopravě, tak i způsobilost přivoditi tělesná zranění, tudíž náležitost § 1 zák. o ruč. žel. Zavření dveří však může se státi příhodou v dopravě, která jest také způsobilá přivoditi tělesná zraněni, když se postup železničního zřízence při zavření příčí pravidlu. Nepravidelným jest však postup zřízence, když se děje v době, kdy cestující je v takovém dosahu dveří, že přiražením dveří jest ohrožen na své tělesné bezpečnosti, neboť vyvarovati se takovým ohrožením jest železniční zřízenec podle předpisů povinen a patří to k normálnímu provozu železnic. Procesním soudem bylo zjištěno, že v tom okamžiku, kdy žalobce, chtěje pro tehdejší zimu zavříti dvéře oddílu, jež byly úplně otevřeny, učinil krok z vagonu na první stupátko, jednou nohou stál ještě na stupátku a levou rukou se držel levé dveřní drážky (falcu) u vchodu do oddílu, nějaký železniční zřízenec se chopil ze zadu dveří oddílu a je přirazil, při čemž žalobci jen námahou se podařilo couvnouti do oddílu, by nebyl dveřmi zasažen, že však jeho palec na levé ruce byl přiskřípnut ve dveřní drážce. Dále bylo zjištěno, že tento děj se odehrál časně z rána a že nástupiště bylo jen jednou petrolejovou lampou slabě osvětleno. Tato zjištění nebyla v odvolacím řízení ani změněna ani doplněna. Jest je proto dovolacímu rozhodnutí položiti za základ. Zavření, pokud se týče přiražení vagónových dveří stalo se tedy v době, kdy žalobce levou nohou stál ještě na stupátku, byl tedy v bezprostředním dosahu dveří, bylo tudíž proti pravidlu a jde proto o příhodu v dopravě. Tato byla však, jak dokazuje tento případ, také způsobilá přivoditi tělesné zranění žalobcovo. Námitka, že si žalobce zavinil svůj úraz sám, jež v podstatě směřuje k tomu, že se příhoda v dopravě stala teprve tím způsobilou přivoditi tělesné zranění, že se žalobce držel rukou dveřní drážky a dostal se palcem do dveřní spáry, jest v tomto případě neodůvodněna. Neboť nelze žalobci přičítati za zavinění, když, namáhaje se, by se uchopil dveří úplně otevřených, se držel dveřní drážky a ruku při nenadálém prudkém přiražení dveří nemohl včas před úrazem uchrániti. Ježto bylo také prokázáno, že žalobci byl přiražením dveří přiskřípnut a zraněn palec, jsou tu předpoklady § 1 zák. o ruč. žel. a železnice ručí za nastalou škodu. Podle § 2 zák. o ruč. žel. byla by sproštěna ručení jen tehdy a v té míře, kdyby byla prokázala, že žalobce zavinil příhodu v dopravě, kdyby tedy bylo prokázáno, že chování se žalobcovo bylo pro příhodu v dopravě kausální. Tomu by tak bylo, kdyby se byl žalobce bez důvodu v dosahu dveří zdržoval a tím zavinil, že dvéře oddílu byly zavřeny v době, kdy byl ještě v dosahu dveří. V tomto směru bylo však zjištěno, že se průvodčí ve stanici nestaral ani o otvírání ani o zavírání vagónových dveří a že proto žalobce pro tehdejší zimu sám zavřel dvéře. Jeho postup byl tudíž odůvodněn. Okolnost namítnutá žalovanou stranou, že železniční zřízenec, který přirazil vagonové dvéře, nepatřil k personálu provázejícímu vlak a nebyl pověřen zavíráním dveří, jest nezávažná. Rozhodným jest, že šlo, jak žalovaný sám připouští v dovolací odpovědi, o železničního zřízence, a že neprokázal, že tento zřízenec nebyl v dopravní službě, příhoda v dopravě byla tedy způsobena neodvratitelným jednáním třetí osoby, za jejíž zavinění neručí. Bylo proto dovolání vyhověti.

Citace:

č. 8173. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 957-960.