Čís. 7831.

Zákonem není stanoveno, od kdy jest počítati lhůtu, na niž byl v případě zahájení vyrovnacího řízení odložen výkon exekučního prodeje. — Čís. 7831 —
337
Exekuční soudce není oprávněn vzhledem k zahájenému vyrovnacímu řízení zrušiti zahájené dražební řízení z úřadu. Mylný právní názor není důvodem syndikátního ručení.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, Со II 1/28.)
Žalobce domáhal se syndikátní žalobou na žalovaném exekučním soudci u okresního soudu v Š. náhrady škody, ježto prý žalovaný neodložil dražební řízení ohledně žalobcovy nemovitosti, ač o jeho jmění bylo zahájeno vyrovnací řízení. Bylo zjištěno toto: Vyrovnací řízení o žalobcově jmění bylo zahájeno dne 25. února 1924 a bylo žádáno, by nucené zcizení bylo exekučním soudem podle § 11 vyr. ř. odloženo 60 dnů. Zahájení vyrovnacího řízení bylo dne 27. února 1924 v pozemkové knize poznamenáno. Při vyrovnacím roku dne 2. dubna 1924 nebylo dosaženo zákonité většiny pro přijetí vyrovnacího návrhu. Při druhém vyrovnacím roku dne 26. dubna 1924 prohlásil dlužník, že svoluje ke knihovnímu zajištění 40% vyrovnací kvóty na nemovitosti a že přistoupí k vyrovnání jako rukojmí a plátce za plných 40% Otto H. a za 25% František D.; při dalším roku dne 16. května nabídl dlužník 40% vyrovnací kvótu, 35% se zárukou Otty H-a; ani dne 26. dubna ani 16. května 1924 nebylo dosaženo zákonité většiny pro přijetí vyrovnacího návrhu. Usnesením ze dne 18. května 1924 bylo vyrovnací řízení zastaveno. Pro pohledávku vymáhajícího věřitele Františka S-a nebylo zástavní právo vtěleno; zahájení dražebního řízení pro pohledávky Františka S-a povoleno bylo usnesením okresního soudu v Š. ze dne 10. ledna 1924. Usnesení došlo okresnímu soudu v Š. dne 17. ledna 1924; zahájení dražebního řízení bylo téhož dne na nemovitosti poznamenáno. Odhadní cena činila 4244 Kč 40 h. Usnesením ze dne 22. února 1924 byl ustanoven dražební rok na 30. dubna 1924; při něm byly pozemky vydraženy za 4400 Kč. Stížnost vyrovnacího správce a dlužníka proti udělení příklepu byla nejvyšším soudem zamítnuta. Po dojití usnesení o zahájení vyrovnacího řízení s požádáním o odklad nuceného zcizení dne 27. února 1924 zaslal okresní soud v Š. exekuční spis vyrovnacímu soudu k nahlédnutí s výslovným doložením, že podle dražebního ediktu jest dražba ustanovena již na 30. dubna 1924, tudíž teprve po uplynutí 60tidenní lhůty a že odpadá tedy odložení; spisy byly dne 29. února 1924 krajským soudem bez poznámky vráceny. Procesní soud prvé stolice (vrchní zemský soud v Brně) žalobu zamítl. Důvody: Při rozhodování tohoto sporu dlužno si uvědomiti, že vzhledem k ustanovení § 1 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák. mohla by žaloba míti úspěch jen v tom případě, dokáže-li žalobce, že soudce porušil právo u vykonávání svého úřadu přestoupením úřední povinnosti. Nestačí tudíž, že soudce nevyložil zákon tak, jak žalobce nebo dokonce i soudy vyšší stolice nebo literatura za správné považují. Žalovaný v tomto případě neodložil dražební rok ustanovený na 30. dubna, poněvadž měl za to, že usnesení vyrovnacího soudu ze dne 25. února 1924, jímž tento žádal za odložení výkonu nuceného — Čís. 7831 —
338
zcizení na 60 dní a jež ostatně zní docela všeobecně, jest vyhověno již tím, že ode dne dojití tohoto usnesení do dne dražby jest doba delší než 60 dní a že tudíž další odložení ve smyslu usnesení vyrovnacího soudu není třeba. Žalovaný byl v tomto svém názoru utvrzen ještě tím, že vyrovnací soud, když mu žalovaný spisy předložil s upozorněním na svůj názor, mu spisy bez poznámky vrátil a tudíž právní názor žalovaného mlčky schválil. Byť by tedy snad správnějším byl názor, který zastává na příklad Bartsch-Pollak, že v tomto případě doba odkládací začíná teprve dnem, na který byl dražební termín ustanoven, přece nelze tvrditi, že žalovaný vykládaje jako jiní komentátoři zákon v ten smysl, že doba odkládací běží již ode dne zahájení vyrovnacího řízení, přestoupil úřední povinnost. Co se týče další výtky žalobcovy, že po zahájení vyrovnacího řízení v exekuční dražbě nemělo býti pokračováno vzhledem k ustanovení § 12 vyr. ř., sluší mu sice přisvědčiti; avšak přesto nemůže žalobce žádati náhradu škody, která mu snad nedodržením onoho předpisu povstala, ježto žalobce mohl škodu, povstala-li mu vůbec nějaká, snadno odvrátiti tím, že by žádal ve smyslu § 39 ex. ř. o zastavení exekuce. Žalobce nesměl se spoléhati na to, že v exekuci z úřední moci nebude pokračováno a že ke dražbě vůbec nedojde. Žalobce, chce-li uplatňovati náhradu škody, musí dokázati, že podnikl vše, co bylo způsobilé zameziti zákonu se příčící úkon soudce; to vychází též z předpisu § 1 syndikátního zákona, který ustanovuje, že jen takové přestoupení úřední povinnosti soudcem může založiti nárok na náhradu škody, proti kterému neposkytují pomoci opravné prostředky.
Nejvyšší soud nevyhověl odvolání.
Důvody:
Odvolání opřené jen o důvod nesprávného právního posouzení věci není opodstatněno. Že za mylný právní názor není syndikátního ručení, vyslovil a blíže odůvodnil nejvyšší soud jíž v rozhodnutí sb. n. s. čís. 5681. Ostatně to samo odvolání uznává, a stačí proto, pokud žalobce opírá syndikátní nárok o ustanovení § 11 vyr. ř., zdůrazniti, že v zákoně není ustanoveno, od kterého dne jest počítati lhůtu, na kterou výkon exekučního prodeje byl odložen, a jinak odkázati na dotyčné správné důvody napadeného rozsudku. Odvolání má sice pravdu, že podle § 12 (1) vyrovnávacího řádu práva na oddělené uspokojení, jichž bylo nově nabyto v posledních šedesáti dnech před zahájením vyrovnávacího řízení exekucí uhražovací nebo zajišťovací kromě případu tam uvedeného, ale zde v úvahu nepřicházejícího, tedy také právo plynoucí z poznámky, že dražební řízení bylo zahájeno (§ 135 ex. ř.), zanikají zahájením vyrovnávacího řízeni, ale úplné přezírá ustanovení § 12 (2) vyr. ř., podle něhož exekuční soudce zahájené dražební řízení by mohl zrušiti jen na žádost vyrovnávacího komisaře nebo na návrh vyrovnávacího správce, a tudíž ani nebyl oprávněn, učiniti tak z moci úřední (srovnej i Bartsch-Pollak, komentář, k § 12 vyr. ř., vydání 1916 2 sv., str. 180 a 181, pozn. 27 až 29, a vydání 1927, str. 875, pozn. 27 až 29, a Lehmann, komentář, k § 12 vyr. ř., vydání 1916, 11. sv., str. 73). Byl-li tudíž žalobce toho mínění, že pokračováním v dražebním řízení hrozí mu majetková újma, bylo na něm, by se v této příčině obrátil na vyrovnávacího komisaře, ale syndikátní nárok proti žalovanému za daných okolností přiznati mu nelze. Byla proto žaloba prvním soudem zamítnuta právem, aniž bylo třeba obírati se otázkou, zda »opravnými prostředky« ve smyslu § 1 zákona ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. z. jest rozuměti jen řádné, pokud se týče i mimořádné opravné prostředky v pravém slova smyslu, či snad i jinaké právní pomůcky, a zda syndikátní nárok podle toho žalobci snad nepřísluší již proto, že sám nepodal návrhu na zrušení dražebního řízení.

Citace:

č. 7831. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 364-367.