Čís. 7826.

Ani politická strana ani její výkonný výbor nejsou způsobilými podměty práv a závazků. Objednávka pro politickou stranu (její výkonný výbor) jde na vrub objednatele.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, Rv I 1322/27.)
Žalující, majitel tiskárny, domáhal se na žalovaném členu výkonného výboru politické strany zaplacení za objednávku, již učinil žalovaný pro politickou stranu. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné posouzení věci po stránce právní spatřuje žalovaný především v tom, že procesní soud dospěl k právnímu názoru, že politická strana pro obor práva soukromého není právnickou osobou podle § 26 obč. zák., následkem čehož, nemajíc právní osobnosti, nemůže ani práv nabývati, tím méně se zavazovati. Odvolatel vytýká, že soud procesní kromě citace § 26 obč. zák. pro tento svůj názor neuvedl důvodů a při správném výkladu cit. § 26 měl dospěti k názoru, že politická strana jest společností dovolenou a proto i podmětem práv i právních závazků. Avšak tyto vývody nejsou správné a nelze s nimi souhlasiti poněvadž dříve, než dojde na otázku, zda politická strana jest společností dovolenou čili nic, dlužno uvažovati o tom, zda politická strana jest společností ve smyslu § 26 obč. zák. Tu jest připomenout že ustanovení § 26 obč. zák. nepodává definici společnosti vůbec, takže v tomto směru jest odkázati na předpisy v jiných zákonech obsažené a zkoumati, zda-li běžný pojem politické strany lze podřaditi pod některý útvar, jemuž zákon přiznává osobnost ve smyslu soukromoprávním, to jest způsobilost býti nositelem soukromých práv a závazků odlišných od práv a závazků jednotlivých členů. Otázku tuto však dlužno zodpověděti záporně. Politická strana není než souhrnem osob vyznávajících určité politické přesvědčení, v souzeném případě jde o československou stranu agrární a konservativní, která dle srovnalého přednesu obou stran měla sice výkonný výbor 60 osob, ale neměla stanov aniž vlastního jmění. Nelze proto tuto stranu považovati za společnost podle § 26 obč. zák., pročež odpadá i úvaha o tom, zda jest to společnost dovolená, či nedovolená. Úsudek prvého soudu, že politická strana pro obor práva soukromého není společností ve smyslu § 26 obč. zák. jest proto správný. Je-li tomu tak, pak za zjištěného stavu věci, podle něhož žalovaný jako místopředseda řečené strany, maje k tomu zmocnění výkonného výboru, ve své kanceláři u žalobce učinil objednávku, jejíž výše není sporna, dlužno usouditi, že proti žalobci žalovaný vystupoval jako objednatel a smluvník a proto jako strana smluvní jest zavázán žalobci ku zaplacení zažalované částky. Není proto třeba odvolávati se na ručení z důvodu náhrady škody, jak učinil soud procesní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Mylným jest názor žalovaného, na němž zbudoval dovolání, že, an objednal u žalobce tiskoviny jako zmocněnec výkonného výboru »československé strany agrární a konservativní« a pro tuto stranu, může žalobce požadovati zaplacení za tiskopisy toliko od výkonného výboru a že nemůže, jak bylo uznáno napadeným rozsudkem, býti k zaplacení odsouzen on jako objednatel. Jako neprávem, jak dovodily nižší soudy a on se tomu nebrání, dovolával se žalovaný toho, že objednal tiskoviny za stranu a pro ni, tak není ani oprávněno jeho odkazování na výkonný výbor strany. Výkonný výbor jest také jen volným sdružením několika osob, jemuž se nedostává, protože není úřady uznanou společností a tudíž právnickou osobou, způsobilosti býti podmětem práv a závazků a nemohl tedy ani výkonný výbor zmocniti dovolatele k objednávce, o niž jde, pokud se týče nemohl dovolatel objednávku za výbor a pro něj učiniti. Následkem toho padá objednávka, an ji, jak prokázáno, ujednal, na vrub dovolatelův (srovnej rozh. Gl. U. n. ř. 5769 sb. n. s. čís. 5993 a Rv I 286/27) a odvolací soud nepochybil (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), uznav dovolatele povinným, aby jako smluvní strana zaplatil zažalovaný nedoplatek za tiskoviny.

Citace:

č. 7826. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 356-357.