Čís. 8082.

Spory o nároky z opomenutí zákonné (smluvní) povinnosti k ohlášení k nemocenskému pojištění, jsou spory z pracovního poměru, patřícími před živnostenský soud. Okolnost, že živnostenský soud odmítl žalobu z důvodu, že jest příslušným rozhodčí soud nemocenské po ji- — Čís. 8082 —
775
šťovny, není na závadu, by se řádný soud, na nějž byla věc napotom vznesena, neobíral otázkou své nepříslušnosti.
(Rozh. ze dne 25. května 1928, R í 361/28.)
Zaměstnanec domáhal se žalobou zadanou na obchodním soudě v Praze na zaměstnavateli zaplacení 5840 Kč proto, že ho žalovaný nepřihlásil u příslušné nemocenské pojišťovny a tím mu způsobil škodu 5840 Kč. Z téhož důvodu podal již před tím žalobu o zaplacení 5000 Kč u živnostenského soudu v Praze, který usnesením ze dne 15. července 1927 žalobu odmítl, prohlásiv se k projednání tohoto sporu nepříslušným a vysloviv příslušnost rozhodčího soudu nemocenské pokladny. Žalobce podal na to žalobu o 5840 Kč u zemského civilního soudu v Praze, který usnesením ze dne 17. října 1927 žalobu odmítl pro věcnou nepříslušnost, kterou žalovaný namítal, a vyslovil v důvodech tohoto svého usnesení, že příslušným jest obchodní soud v Praze, kterému také k návrhu žalobcovu podle § 261 c. ř. s. žalobu postoupil. U tohoto soudu vznesl žalovaný opět námitku věcné nepříslušnosti a dovozoval, že ku projednávání sporu jest příslušný jedině soud živnostenský. Soud prvé stolice odmítl žalobu pro nepříslušnost soudu. Důvody: Námitka věcné nepříslušnosti není odůvodněna a poukazuje se žalovaný na ustanovení § 23 druhý odstavec zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák., v jehož základě vydal živnostenský soud již své usnesení ze dne 15. července 1927. Ale přes to musil obchodní soud v Praze ve smyslu § 42 j. n. vysloviti z úřadu nepříslušnost z těchto důvodů: Zákon ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. ustanovuje sice v § 17, že zaměstnavatel je povinen přihlásiti u příslušné nemocenské pojišťovny osoby u něho zaměstnané. Pojištění pro případ nemoci vzniká dnem, kdy pojištěnec počal vykonávati práce nebo služby povinně pojištěné, tedy dnem vstupu do práce (§ 7 cit. zák.). Opomenutím včasné přihlášky však nepozbývá zaměstnanec nároku proti pojišťovně (§ 20 cit. zák.) a má jej u příslušné nemocenské pojišťovny přihlásiti (§ 186 cit. zák.) po případě uplatňovati žalobou u rozhodčího soudu nemocenské pojišťovny, který o takové žalobě rozhoduje výlučně (§ 196 cit. zák.). Tyto zákonné předpisy nelze obcházeti a pořadem práva postupovati proti zaměstnavateli k vydobytí takovýchto nároků, neboť soudy nejsou příslušné o podobných nárocích pořadem práva rozhodovati, ať se již uplatňují proti nemocenské pojišťovně nebo neprávem proti zaměstnavateli, jako v tomto případě. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil soudu prvé stolice, by, nehledě k odmítacímu důvodu, dále ve věci samé jednal. Důvody: Neprávem domnívá se žalovaná strana, provádějíc námitku věcné nepříslušnosti, že v projednávaném případě byl nebo jest povolán k rozhodnutí věci soud živnostenský, protože jde o nárok na náhradu z poměru služebního (§ 4 písm. c) zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. o soudech živnostenských). Neprávem však také soud prvé stolice vyslovil svou nepříslušnost proto, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného podle § 7 (1), 20 (1) a 186 — Čís. 8082 —
776
zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. již ipso iure protože ipso facto nabyl a ani opomenutím včasné přihlášky u příslušné nemocenskí pojišťovny nemohl pozbýti svého nároku na pojistné dávky proti pojišťovně a že je má uplatňovati podle § 197 posléz citovaného zákona proti ní. Oba přehlížejí a přehlédl z části i živnostenský soud ve svém usnesení ze dne 15. července 1927, že žalobce proti žalovanému nenastupoval ani u živnostenského soudu ani u zemského civilního soudu a nyní u obchodního soudu v Praze o náhradu ze služebního poměru, jak ji má na mysli § 4 písm. c) zák. o soudech živnostenských — na př. o náhradu hotových výloh učiněných zaměstnancem za zaměstnavatele — ani o nároky na pojistné dávky patřící žalobci jako zaměstnanci proti příslušné nemocenské pojišťovně podle zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n., nýbrž, že žalobce uplatňoval a uplatňuje nárok na náhradu škody. To jde na jevo jak z usnesení živnostenského soudu v Praze mluvícího výslovně o tom, že žalobce svůj nárok opírá o to, že žalovaný jej nepřihlásil u příslušné pojišťovny a způsobil mu tím škodu, ale vyplývá to ještě více z jedině směrodatných údajů žalobce (§ 41 odstavec prvý a druhý j. n.), že žalobce nedostál své smluvní povinnosti přihlásiti žalovaného do tří dnů t. j. 12. listopadu 1926 u Obchodní a úřednické nemocenské pojišťovny (§ 17 cit. zák. čís. 221 sb. z. a n. z r. 1924) a že tím žalobce pozbyl svého nároku proti této pojišťovně a utrpěl škodu v zažalované výši. Důvodně proto vytýká žalobce napadenému usnesení, že k rozhodování o takovémto nároku je příslušným jedině řádný soud (§ 1 j. n. § 1293 a násl. obč. zák.) a to obchodní soud v Praze, podle § 46 prvý odstavec j. n. vzhledem k odmítacímu usnesení zemského civilního soudu v Praze ze dne 17. října 1927. Rozhodčí soud nemocenské pojišťovny také proto nemůže býti příslušným, že tu nejde o žalobu proti »výměru« nemocenské pojišťovny vydanému podle § 187 cit. zák. čís. 221/1924 sb. z. a n.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu a vyslovil zároveň zmatečnost celého předchozího řízení a příslušnost živnostenského soudu.
Důvody:
Nelze sdíleti názor rekursního soudu, že žalobce neuplatňoval náhradu škody ze služebního poměru. Žalobce uvedl v žalobě, že ho žalovaný přijal za zástupce a účetního a ujednal s ním, že ho přihlásí jako svého účetního a zástupce u nemocenské pokladny s příjmem průměrné 800 Kč měsíčně; v žalobě žalobce výslovně praví, že bylo povinností žalovaného, jednak povinností zákonnou a jednak smluvní, by ho do tří dnů přihlásil k nemocenskému pojištění. Není tedy žaloba opřena o to, že mezi žalobcem a žalovaným není služebního poměru; vždyť jen při jsoucnosti služebního poměru jest zaměstnanec již ze zákona účasten nemocenského pojištění. Tudíž věc jest ta, že strany nadbytečně učinily smluvní podmínkou to, co platilo podle zákona. Tato okolnost však nemění nic na podstatě věci. Jak již v rozhodnutí čís. 7496 sb. n. s. bylo — Čís. 8083 —
777
zásadně dovoženo, jest spory o nároky prýštící z opomenutí takové zákonné ohlašovací povinnosti čítati za spory z pracovního poměru, které podle § 4 zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. patří před živnostenské soudy. Jest pravda, že mezi stranami byl spor před živnostenským soudem o 5000 Kč a že živnostenský soud v Praze usnesením ze dne 15. července 1927 odmítl tuto žalobu z toho důvodu, že prý jest podle § 196 zákona ze dne 9. října 1924, čís. 221 sb. z. a n. příslušným rozhodčí soud nemocenské pojišťovny. Nerozhodl tedy živnostenský soud o tom, zda věc patří před řádné soudy, ač žalovaný tuto námitku činil. Proto není závady, by se nyní řádní soudové neobírali otázkou, zda jsou nepříslušní vzhledem k uvedené povaze žalobního nároku. Dále nevadí ani to, že žalovaný v tomto sporu, který byl původně zahájen u zemského soudu civilního v Praze, namítal před zemským civilním soudem příslušnost obchodního soudu a vyvolal tím usnesení podle § 261 šestý odstavec c. ř. s. Podle § 42 j. n. jest k otázce, zda věc patří před řádné soudy, přihlíželi z moci úřadu v každém období řízení. Za tohoto stavu věci jest nezávažno, že a proč žalovaný již u zemského civilního soudu nevznesl námitku, že věc nepatří před řádné soudy a proč v rozporu se svým právním stanoviskem před živnostenským soudem učinil tak teprve před obchodním soudem. Předpis § 261 šestý odstavec věta poslední c. ř. s. nepřijde tu vůbec v úvahu.

Citace:

Čís. 8082. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 802-805.