Čís. 7828.

Žaloba, jíž domáhá se ten, proti němuž se vede exekuce vyklizením jako proti podnájemníku nepřípustnosti exekuce, tvrdě, že jest nájemcem bytu, není žalobou podle § 37 ex. ř., nýbrž podle § 39 čís. 5 ex. ř.
(Rozh. ze dne 1. března 1928, Rv I 348/28.) Žalobkyně domáhala se žalobou nepřípustnosti exekuce vedené žalovaným družstvem na vyklizení bytu, jejž prý žalobkyně obývá jako podnájemnice, a odvozovala nepřípustnost exekuce z toho, že prý není podnájemnicí, nýbrž nájemkyní bytu. Oba nižší soudy žalobu zamítly.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Nižší soudy zamítly žalobu, vycházejíce z názoru, že jde o žalobu podle § 37 ex. ř., tato však, ježto jde o exekuci vyklizením (§ 349 ex. ř.), jest nepřípustnou (sb. n. s. čís. 324, 1717). S názorem, že jde o žalobu podle § 37 ex. ř., nelze souhlasiti. Přihlíží-li se k obsahu žaloby а k přednesu žalobkyně ve sporu, nutno připustiti, že jednati se může a jedná se o žalobu jinou než vytčenou v § 37 ex. ř. a tím i o žalobu nikoli nepřípustnou. Žalobkyně, domáhající se nepřípustnosti exekuce, uvádí, že nikoli mlékařské hospodářské družstvo v Č., proti němuž se exekuce jako udánlivému nájemci vede, jest nájemcem bytu, nýbrž že nájemcem bytu a sice přímým jest ona a že proto jest exekuce vyklizením, která by ji jako podnájemnici také postihla, nepřípustnou. Podle § 568 c. ř. s. výpovědi, příkazy, rozhodnutí a opatření, týkající se trvání nebo zrušení nájemní smlouvy, jsou účinné a vykonatelné také proti podnájemníkovi, ale, jak se dodává, jen potud, pokud tomu nevadí právní poměr mezi podnájemníkem a pronajímatelem. Těmito slovy tohoto ustanovení přiznává se tedy i podnájemci právo obrany proti vyklizení v případě zvláštního jeho poměru, na příklad úmluvy, k pronajímateli. Přiznáno-li právo obrany podnájemníkovi, tím spíše přiznati jest ji proti vyklizení nájemníkovi. O takovou obranu jde v projednávaném případě. Podřaditi obranu takovou, je-li uplatňována žalobou, pod § 37 ex. ř. a dotyčnou žalobu, ježto žaloba podle § 37 ex. ř. proti exekuci vyklizením nemá místa a jest nepřípustná, jako žalobu podle uvedeného § zamítnouti, znamenalo by nájemníkovi pokud se týče podnájemníkovi obranu, která mu přísluší, odníti. To nelze a proto nutno pohlížeti na žalobu, o kterou jde, nikoli jako na žalobu podle § 37 ex. ř., nýbrž jako na žalobu uplatňující nepřípustnost exekuce z jiných důvodů, tedy jako na žalobu podle § 39 čís. 5 ex. ř. (srovnej rozh. sb. n. s. čís. 5187, 7033). Tím však důvod, pro který nižší soudy žalobu zamítly, padá (§ 503 čís. 4 c. ř. s.). Následkem toho nutno se zabývati otázkou, zdali žalobkyni tvrzené přímé právo nájemní k bytu, na jehož vyklizení se exekuce vede, přísluší. Touto otázkou se nižší soudy nezabývaly, zejména neučinily v tom směru skutkových zjištění (§ 503 čís. 2 c. ř. s.). Proto nezbylo (§ 510 c. ř. s.), než rozsudky nižších stolic zrušiti a vrátiti věc prvnímu soudu, by o ní dále jednal a ji znovu rozhodl.

Citace:

č. 7828. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 359-360.