Čís. 8053.

Služební poměr kancelářského oficianta k československému státu jest poměrem soukromoprávním.
Předpisy §§ 15 a 16 restrikčního zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n., byl ustanoven správní úřad, by rozhodoval o nárocích podle § 9, i když šlo o zaměstnance, zmíněné v § 16 zákona. Proti konečnému výroku správního úřadu lze se v takovém případě domáhati podle § 105 ústavní listiny nápravy pořadem práva. Okolnost, že žaloba nebyla na soudě podána v propadné lhůtě § 2 zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., jest důvodem k věcnému zamítnutí žaloby, nezakládá však zmatečnosti podle § 477 čís. 6 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 18. května 1928, R II 147/28.)
Žalobu vrchního kancelářského oficianta v. v., by byl žalovaný československý erár uznán povinným přiznati žalobci odbytné místo přiznaného jedenáctinásobného měsíčního příjmu jednadvacetinásobný měsíční příjem a zaplatiti mu zbývající peníz, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost podle § 477 čís. 6 c. ř. s. a odmítl žalobu pro nepřípustnost pořadu práva. Důvody: Poněvadž žalobní nárok, zamítnutý správními úřady, vzešel ze služebního poměru kancelářského oficianta, tedy ze soukromoprávního poměru námezdného a jde tudíž o případ, jehož se týče ustanovení § 105 ústavní listiny, zavdalo odvolání příčinu, že odvolací soud sám od sebe (§ 42 j. n., §§ 471 čís. 7, 477 čís. 6 c. ř. s.) především zkoumal, jsou-li tu podmínky zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n., by o nároku takovém mohlo býti rozhodnuto pořadem práva. Tato otázka zůstala v prvé stolici zcela bez povšimnutí, ježto prvý soud sice pravoplatným usnesením v rozsudečný výrok pojatým zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva, kterou finanční prokuratura při prvém roku vznesla, vůbec jí pak nedolíčivši, ale jediné s poukazem na soukromoprávní ráz námezdního žalobcova poměru, takže vada, o které je níže řeč, v řízení před prvým soudem vůbec nevyšla na jevo (arci k tomu přispěl i žalobce sám, opominuv doložiti žalobu po rozumu § 3 zák. čís. 217/25). Podle § 1 (3) a § 2 (1) zák. čís. 217/25 bylo na žalobci, by se zvýšení odbytného domáhal žalobou v propadné lhůtě 90 dnů ode dne, kdy mu bylo dodáno rozhodnutí správního úřadu, rozhodnuvšího s konečnou
46* — Čís. 8053 —
724
platností (v restrikčním zákoně čís. 286/24 není pro takové případy vůbec stanovena lhůta k nastoupení pořadu práva, tedy také ne lhůta delší 90 dnů; rozhodnutí to bylo podle připojených spisů mor. sl. finanční prokuratury vydáno výnosem finančního ředitelství v Opavě ze dne 10. listopadu 1925 a žalobci doručeno dne 17. listopadu 1925. Žalobce ovšem podal nejprve stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, jehož odmítavé rozhodnutí, poukazující na soukromoprávní ráz služebního poměru kancelářských oficiantů a na § 3 a) zák. o správním soudě, jenž spory z onoho soukromoprávního poměru vzešlé vylučuje z kognice nejvyššího správního soudu — bylo, jak odvolací soud v zápise o ústním líčení odvolacím zjistil, žalobci doručeno již dne 1. února 1927. Toto odmítavé rozhodnutí nejvyššího správního soudu jest podle své podstaty rozhodnutím, jež má na zřeteli § 2 (2) zák. čís. 217/25, to je rozhodnutím odmítnuvším stížnost z toho důvodu, že jde o věc patřící podle § 105 ústavní listiny do příslušnosti řádných soudů. Velící ustanovení § 2 (2) zák. 217/25 předpisuje pak pro tento případ, že žalobu jest na řádný soud vznésti v propadné lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy bylo straně dodáno odmítavé rozhodnutí nejvyššího správního soudu (pro soudy závazné — srovnej § 4 zák. čís. 217/25). Ve skutečnosti však žaloba došla na soud teprve dne 30. června 1927, tedy dávno po tom, co uplynula řečená propadná lhůta třicetidenní, jejímž marným vypršením pořad práva pro vymáhanou pohledávku již byl uhasí, takže po právu bylo žalobu ihned a limine fori odmítnouti.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil odvolacímu soudu, by, nehledě k použitému důvodu zmatečnosti (§ 477 čís. 6 c. ř. s.), o odvolání znovu rozhodl.
Důvody:
Jest přisvědčiti stěžovateli, že jeho služební poměr kancelářského vrchního oficianta k žalovanému československému státu byl poměrem soukromoprávním. Nárok však, o kterém jest rozhodnouti, tkví v § 9 restrikčního zák. ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. а n., kterého bylo ve smyslu § 16 tohoto zákona obdobně použito u žalobce jako smluvního zaměstnance, neboť není sporno, že k rozhodnutí o jeho žádosti za odbytné jednou pro vždy bylo, ve smyslu § 9 dotčeného zákona zmocněno ministerstvem financí finanční ředitelství v O., které pak dekretem ze dne 26. května 1925 také rozhodlo o jeho nároku, a výrok tohoto správního úřadu byl ve smyslu § 15 odst. (4) zák. čís. 286/1924 konečným a nabyl právní moci. Z toho dále plyne, že předpisy §§ 15 a 16 zákona čís. 286/24 byl ustanoven správní úřad, by rozhodoval o nárocích podle § 9, i když šlo o zaměstnance, zmíněné v § 16 zákona, tedy také i o smluvní zaměstnance a právě u žalobce bylo nesporně těchto předpisů použito. Bylo tedy rozhodnuto správním úřadem o soukromoprávním nároku žalobce a správní úřad byl k tomuto rozhodnutí zvláštním zákonem, t. j. ustanovením § 15 odst. (4) zák. čís. 286/1924 jako příslušný ustanoven. Proti jeho konečnému výroku lze se proto — Čís. 8054 —
725
zásadně podle § 105 ústavní listiny domáhati nápravy pořadem práva. Odvolací soud v napadeném usnesení také sám zdůrazňuje, že bylo na žalobci, by zvýšení odbytného se domáhal žalobou na řádném soudě v propadné lhůtě stanovené v § 2 zákona ze dne 15. října 1925, čís. 217 sb. z. a n. Přes to však dospěl k mylnému závěru, že pořad práva jest vyloučen, nebyla-li žaloba podána u příslušného soudu v propadné lhůtě, neboť tato okolnost mohla by býti pouze důvodem k věcnému zamítnutí žaloby pro zánik žalobního nároku uplynutím propadné lhůty, nezakládá však zmatečnosti ve smyslu § 477 čís. 6 c. ř. s. Bylo proto napadené usnesení, odmítající žalobu z důvodu zmatečnosti, zrušiti a odvolacímu soudu uložiti, by, nehledě k použitému zrušovacímu důvodu, o odvolání žalobce znovu rozhodl.

Citace:

Čís. 8053. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 751-753.