Čís. 8130.Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.). Byla-li při nastoupení služby ujednána určitá týdenní mzda a bylo-li při tom zaměstnanci sděleno, že se nemá v podniku pracovati déle než osm hodin, že si toho zaměstnavatel nepřeje a že nebude práci přes čas honorovati, nelze míti za to, že v umluvené mzdě měla býti obsažena také paušalovaná odměna za práci přes čas. Ukládal-li zaměstnavatel zaměstnanci tolik práce, že ji zaměstnanec nemohl zdolati v osmihodinné pracovní době, má zaměstnanec nárok na odměnu za práci přes čas.(Rozh. ze dne 9. června 1928, Rv I 1539/27.)Žalobu zaměstnance, vrchního kuchaře, proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc procesnímu soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.Důvody:Předpis zákona ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. o zvláštní odměně za práci přes čas, je předpisem velícím a není přípustno, by se zaměstnanec již předem vzdal nároku na odměnu za práci přes čas. Taková úmluva příčila by se uvedenému zákonu a zejména úmyslu zákonodárcovu, by zaměstnavatel nezneužil svého hospodářsky silnějšího postavení oproti zaměstnancům a je proto podle § 879 obč. zák. nicotnou (sb. n. s. čís. 6485). Byla-li ujednána určitá týdenní mzda a bylo-li při tom žalobci sděleno, že se v podniku nemá pracovati déle než 8 ho din, že si toho zaměstnavatel nepřeje a práci přes čas ani honorovati nebude, nelze tomu podle § 914 obč. zák. rozuměti jinak, než, že umluvená mzda měla býti odměnou pouze za normální osmihodinovou práci. Výklad, jakoby v této umluvené mzdě měla býti obsažena také paušalovaná odměna za práci přes čas, nelze srovnati s doslovem a smyslem úmluvy, kterou práce přes čas výslovně byla zakázána. Kdyby žalobce o své újmě přes tento zákaz byl práci přes čas konal, neměl by ovšem nároku na odměnu. Když však zaměstnavatel, třebaže mu při sjednání smlouvy zakázal práci přes čas, pak přece na něm práci přes čas žádal buď výslovně nebo tím, že mu ukládal tolik práce, že ji při obyčejných schopnostech nemohl v osmihodinové pracovní době zdolati, jest povinen ho zvláště za to odměniti, když žalobce, podrobiv se tomuto, výslovně nebo mlčky mu udělenému příkazu, práci přes čas vykonal. Okolnost, že žalobce při ujednání smlouvy na to přistoupil, že mu práce přes čas nebude honorována, je nerozhodna, poněvadž, jak dovoděno, takové vzdání se předem je podle zákona neplatné. Z toho, že se žalobce při výplatě mzdy nedovolával svého nároku na odměnu za práce přes čas, nelze soudili, že se toho nároku vzdal dodatečně (sb. n. s. čís. 6485). Nelze žalobci ani vytýkati, že jedná proti zásadě poctivosti a víry, když žádá dodatečně odměnu za práci přes čas, neboť nemůže se příčiti této zásadě, když žalobce žádá to, co mu patří podle zákona. Záleží tedy na tom, zda byla na žalobci práce přes čas výslovně žádána nebo zda alespoň mu bylo ukládáno tolik práce, že na ni při obyčejných schopnostech s osmi hodinami práce nemohl vystačiti, a zda práci přes čas skutečně konal.