Čís. 8141.

Žalováno-li o vydání vkladní knížky, jest ocenění předmětu sporu v žalobě i pro soud i odpůrce co do věcné příslušnosti závazným a nerozhoduje výše vkladu, třebas byla knížka papírem na majitele znějícím.

(Rozh. ze dne 15. června 1928, R I 412/28.)
Žalobou, zadanou na okresním soudě, domáhala se pozůstalost po K-ovi na žalované vydání vkladní knížky spořitelní a záložní pokladny na 16650 Kč. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Žalobní nárok týká se vydání vkladní knížky, nikoliv zaplacení peníze, na nějž vkladní knížka zní. Žalobce se ani nenabídl, že přijme peníz odpovídající penízi uloženému u spořitelny. Byl tudíž na žalobci, by podle § 56, druhý odstavec, j. n. udal v žalobě hodnotu předmětu sporu, při čemž nebyl vázán na výši vkladu, ježto vklad sám nebyl předmětem sporu. Předmět sporu tvořila vkladní knížka jejíž hodnota nemusela odpovídati výši vkladu. Ocenění předmětu sporu děje se podle zájmu, jejž má žalobce na žalobním nároku. Udala-li žalobkyně hodnotu předmětu sporu na 2000 Kč, byla k tomu podle § 56. druhý odstavec, j. n. povinna, stanovení hodnoty záleželo v jejím uvážení a toto ocenění bylo pro soud prvé stolice i pro žalovaného závazným (§ 60, poslední odstavec, j. n.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Žalovaná se odkazuje na správné odůvodnění napadeného usnesení, k němuž se dodává na vývody rekursu toto: Nejvyšší soud vyslovil již v rozhodnutí čís. 4071 sb. n. s., že nárok na vydání zadržované vkladní knížky banky není nárokem peněžitým, že hodnota tohoto nároku nemusí se nutně krýti s výší peněžního vkladu, na nějž knížka zní, a že v takovém případě platí předpis § 56, druhý odstavec, j. n., podle něhož jest žalobce povinen udati v žalobě hodnotu předmětu sporu. Nejvyšší soud nemá důvodu, by se od řečeného rozhodnutí v tomto případě uchýlil. Zde ocenil žalobce svůj nárok na vydání vkladní knížky spořitelní a záložní pokladny a na vydání ostatních v žalobě uvedených věcí úhrnem na 2000 Kč, kteréžto ocenění jest podle § 41 odst. 2 a § 60 posl. věta j. n. ve příčině příslušnosti i pro soud i pro odpůrce závazným. I kdyby byl žalobce ocenil předmět sporu příliš nízko jen za tím účelem, by dosáhl příslušnosti okresního soudu, nemůže soud zjednati nápravu. Obdobné použití § 60 prvý odstavec j. n. jest vyloučeno, protože jest tento předpis dán jen pro sborové soudy. Vše to jde jasně na jevo i z vysvětlivek k § 54 j. n. (motivy str. 72), kde se výslovně praví, že se ocenění podle § 56 přenechává žalobci, že jest tím dána příslušnost zcela do jeho rukou a že zákon musí poskytnouti odpomoc toliko pro případ, že by žalobce příliš vysokým oceněním hleděl dosíci příslušnosti sborového soudu. Ovšem zákonodárci podle motivů se domnívali, že nehrozí nebezpečenství podceňování, ale tato domněnka nic nemění na zákonném předpisu, který ustanovil právě to, co ustanoviti chtěl. Za tohoto stavu věci jest lhostejno, že vkladní knížka zní na 16650 Kč - nehledíc k ostatním věcem — a že knížka podle § 4 stanov má povahu papíru svědčícího majiteli, což ostatně platí také podle § 1 (3) zák. ze dne 10. října 1924, čís. 239 sb. z. a n. a § 10 zák. ze dne 14. dubna 1920, čís. 302 sb. z. a n. Žalobce nedomáhá se totiž zaplacení řečené peněžní sumy, nýbrž vydání vkladní knížky, tedy movité věci, která má určitou majetkovou hodnotu a kterou si mohl podle § 56 druhý odstavec j. n. oceniti na méně, než činí vklad. Vždyť není vyloučena možnost, že by takový vklad byl pohledávkou dubiosní a že by neměl pro žalující stranu ceny výše vkladu. Z těchto důvodů nelze se přikloniti k rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni čís. 2960 Gl. U. n. ř., na něž se žalovaná odvolává a které ostatně spočívá potud na jiném ději, an tam ocenil žalobce předmět sporu až po námitce nepříslušnosti.

Citace:

č. 8141. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 905-907.