Authors:
= Váž. civ., 10 (1928), sv. 1
PDF

Čís. 8187.


Pozemková reforma.
Domáhá-li se žaloba o uznání výlučného a neobmezeného vlastnictví vpravdě toho, by bylo uznáno, že nemovitosti nepodléhají záboru, jest ji odmítnouti pro nepřípustnost pořadu práva.


(Rozh. ze dne 30. června 1928, R I 445/28.)
Žalobci domáhali se na československém státu uznání výlučného a neobmezeného vlastnictví k nemovitostem. Námitku nepřípustnosti pořadu práva soud prvé stolice zamítl, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl. Důvody: Souhlasiti jest se soudem prvé stolice, že otázka práva vlastnického, odvozovaného žalujícími z dědické posloupnosti a z dohody o hmotném rozdělení pozůstalosti, jež jim původně všem nedělená připadla, jest otázkou práva soukromého, o níž rozhodovati přísluší podle § 1 j. n. soudům. Doslov žalobního nároku, nepřihlíží-li se k ostatnímu obsahu žaloby, zdá se sice na prvý pohled nasvědčovati mínění soudu prvého, že jde jen o otázku práva soukromého. Než při posuzování žalobní prosby nelze se omeziti jen na její doslov, nýbrž pro výklad jejího významu nutno přihlédnouti k celému obsahu žaloby. Z děje, jak jest vylíčen v žalobě, však plyne, že žalující strana brání se záboru svých nemovitostí a že v žalobě dovozuje, že Státní pozemkový úřad neprávem vymohl si knihovní poznámku záboru a zamýšleného převzetí nemovitosti. Z tohoto účelu a rázu žaloby vysvítá, že těžísko žalobní prosby spočívá na uznání výlučnosti a neobmezenosti vlastnického práva žalobců. Poněvadž pak podle obsahu žaloby žalovaná strana výlučnost tuto a neobmezenost podle mínění žalujících neporušuje jinak, než že nemovitosti považuje za nemovitosti podléhající záboru podle zákonů o pozemkové reformě a ohledně nich činí úřední opatření, založené na těchto zákonech, jest pravým smyslem žalobního žádání žádost za uznání, že nemovitosti žalobců nepodléhají záboru podle zákonů o pozemkové reformě. Tak jest žalobní žádosti zajisté rozuměti a toho chce žalující strana soudním výrokem docíliti, i když to výslovně do žalobní žádosti nepojala. Když tomu tak jest, jest pořad práva nepřípustným. Podle § 1 jurisdikční normy pravomoc soudů vztahuje se na občanské právní věci, pokud nejsou přikázány jiným úřadům neb orgánům. Věci veřejnoprávní nespadají pod pravomoc soudů, ač-li zvláštními zákony to není výslovně ustanoveno. Činnost vyvěrající ze zákonodárství záborového, čítajíc v to i zákon náhradový a přídělový, jest sice z části přikázána soudům, avšak jen tak, že jim byly přikázány toliko určité individuelně označené obory úkonů; všecka ostatní část spadá sama sebou, poněvadž jde o správu veřejnou, do příslušnosti správního úřadu. Rozhodovati o tom, která nemovitost spadá pod zábor, soudům není přikázáno, nýbrž podle ustanovení §§ 1 a 15 zákona ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n. a zákona ze dne 11. června 1919, čís. 330 sb. z. a n. rozhoduje tu Státní pozemkový úřad v Praze. Z řečeného jde, že o otázce, zdali nemovitosti žalobců podléhají záboru čili nic, jest pořad práva vyloučen, žalovaná strana právem namítala jeho nepřípustnost a její rekurs jest odůvodněn. Ani z ustanovení § 31 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. ve zněni zákona ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. nelze přípustnost pořadu práva dovoditi, poněvadž § ten patrně a zřejmě má na mysli žalobu o uznání práva vlastnického nebo jiného práva, které na nemovitosti v záboru se nalézající činí třetí osoby, rozdílné od osob, proti nimž se vede přímo řízení podle citovaných zákonů (viz rozhodnutí ze dne 21. září 1926, čís. R I 722/26 sb. n. s., čís. 6296).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu
poukázav
na důvody napadeného rozhodnutí a podotknuv, že vývody dovolací stížnosti vyvráceny jsou už tou prostou skutečností, že žalobci žalují Státní pozemkový úřad o uznání výlučnosti a neomezenosti svého vlastnictví, a nikoli snad osobu soukromou, zejména tedy ne sebe navzájem, o uznání podílů, a tuto žalobu odůvodňují v ději tím, že Státní pozemkový úřad dal poznamenati na jejich nemovitostech zábor a zamýšlené převzetí, z čehož zřejmo, že se brání proti účinkům záborového zákona, což na pořad práva nepatří.
Citace:
č. 8187. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 1002-1003.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).