Disposice židovským majetkem.

Spořitelní obzor 6—7/1939 komentuje nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939 mimo jiné těmito důležitými poznámkami.
»Nakládáním dlužno rozuměti nejen prodej nemovitostí, nýbrž i zřízení služebnosti, zřízení zástavního práva k nemovitostem, darování a pod. Žid nesmí tedy dáti hypoteční pohledávku, kterou má na nemovitosti zajištěnu, do podzástavy, nemůže postupovati přednost jinému právu a pod. Nucená dražba nemovitosti patřící židovi je však možná. Cennými papíry jsou zásadně i spořitelní knížky (listy), pokladniční poukázky, kupony a pod.; k nakládání těmito hodnotami patří tedy i inkaso kuponů, výplata slosovaných hodnot a pod. Vybírání ze vkladní knížky pro vlastní potřebu není sice nakládáním cenným papírem, avšak zásadní zákaz takové výplaty vysloven byl výnosem ministerstva financí ze dne 25. března 1939, č. j. 6766/ 39-VI, z něhož jako výjimka připuštěny byly toliko výplaty k účelům provozovacím vůbec, jinak jen částka 1500.— K týdně bez jakéhokoli osvědčení, pokud ovšem jiné předpisy (na př. moratorní, stanovy) nestanoví částku nižší.
Vydání cenných papírů z úschovy, ať již původně volné, či takové, které se stalo volné zaplacením lombardu, není sice ustanovením § 1, odst. 1 cit. nařízení dotčeno, avšak platí zde omezení právě citovaného výnosu ministerstva financí, které pod pojem konta zahrnuje i účty depotní.
Poněvadž výpočet zakázaných disposic je zřejmě taxativní, nevztahuje se nařízení na movitosti a cesse židovských pohledávek, byla by zásadně přípustnou a nevyžadovala by schválení. Vyňaty jsou ovšem předměty ze zlata, platiny a stříbra, i jinaké šperky a umělecké předměty, pokud cena jednotlivého předmětu nebo sbírky předmětů převyšuje částku 10000 K (§ 5 cit. nař.).«
Z dalších poznámek (str. 164), a to i z úvodního článku dr. Wilda (str. 159) jest upozorniti na výklad, že rozhodným dnem pro posuzování podniku jako arijského nebo nearijského je nikoli snad 15. březen 1939, nýbrž den, kdy nařízení se stalo účinným, tedy den 22. června 1939. Dovozuje se tam pak dále: »Lze dokonce tvrditi, že podnik přestává býti židovským, třebas jím byl dne 22. března 1939, odpadne-li později skutečnost, která z něj dne 22. července 1939 činila podnik židovský. Se zřetelem ke znění § 7 nařízení, které vyznívá v čase přítomném, dlužno tedy i v takovém případě rozhodnouti o povaze židovského podniku podle stavu toho času, kdy se o tom rozhoduje.«

Citace:

Disposice židovským majetkem. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1938-39, svazek/ročník 3, s. 267-268.