Čís. 3813.

Poručenský soud jest i bez návrhu, ba i proti vůli zákonného zástupce oprávněn vysloviti, že lze dáti mladistvého do polepšovny.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, R I 354/24.)
Poručenský soud vyslovil, že lze dáti nezletilého do polepšovny. Rekursní soud k rekursu mateřské opatrovnice usnesení
to potvrdil. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze přisvědčiti rekurentce, že nižší soudy, vyslovivše přípustnost odevzdání nezl. Františka S-a do polepšovny přes to, že rekurentka jako mateřská poručnice návrhu na toto opatření neučinila, naopak se proti němu ohradila, zřejmě porušily zákon v ustanovení §u 16 odstavec druhý zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. z., dle něhož mohou mladiství kromě případů, v tomto zákoně uvedených, dáni býti do polepšovny, když zákonný zástupce to navrhne a poručenský soud s tímto opatřením souhlasí. Rekurentka činila již tuto výtku usnesení prvního soudu, ale rekursní soud, poukázav na ustanovení §§ 177, 178 a 217 obč. zák. a na stanovisko zákona ohledně otcovské (poručenské) moci a na úkoly poručenského soudu, správně dovodil, že poručenský soud, shledá-li toho nutnost, jest i sám oprávněn učiniti opatření za účelem zdárné výchovy po případě nápravy nezletilcovy, tedy i přípustnost vysloviti dání mladistvého do polepšovny. § 15 zákona ze dne 24. května 1885, čís. 90 ř. zák., mluvě o návrhu zákonného zástupce, vychází patrně z předpokladu, že zákonný zástupce, jsa dbalým své povinnosti pečovati o blaho svěřené mu mladistvé osoby, učiní, je-li opatření to nutným a vhodným, návrh na dání svěřence do polepšovny. Není-li tomu tak a zákonný zástupce návrhu toho neučiní a učiniti se zdráhá, nastane případ §u 178 obč. zák. a poručenský soud bez návrhu učiní okolnostem přiměřené opatření. Dle toho není v tom, že bez návrhu rekurentky bylo vysloveno, že mladistvý František S. má býti dán do polepšovny, zřejmé nezákonnosti a ježto jinak, zejména co se toho týče, že jsou dány podmínky pro toto opatření, rekurentka napadené usnesení v odpor nebéře, bylo odvolací rekurs jako neopodstatněný zamítnouti.

Citace:

č. 3813. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 700-701.