Čís. 3861.

Nebylo-li při rozluce uznáno na vinu žádného z manželů, nemůže
manželka požadovati na manželi výživné.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, Rv II 193/24.)
Manželství stran bylo rozloučeno bez viny manželů. Žaloba manželky na manžela o placení výživného byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání hájí právní stanovisko, že žalobkyni, jež na rozluce manželství nemá viny podle §u 1266 obč. zák. věty druhé, přísluší nárok na poskytování výživného žalovaným, třebaže ani on nemá viny na rozluce. Názor ten není správným. V §u 1266 obč. zák. ustanovuje se pro případ, že bylo uznáno na rozluku manželství rozsudkem, že bezvinnému manželi přísluší nejen úplné zadostiučinění, nýbrž i to, co bylo mu vymíněno ve smlouvách svatebních pro případ, že druhého manžela
přežije. Plným zadostiučiněním rozumí se náhrada škody, kterou manžel utrpěl tím, že zrušením manželského společenství zanikne vyživovací povinnost druhé strany. Tento vyživovací nárok jest nárokem na náhradu škody, předpokládaje zavinění manžela na rozluce, jež rozsudkem ve sporu o rozluku musí býti zjištěno. Dle §§ů 102 a 1265 obč. zák. může při neplatnosti manželství strana, jež na neplatnosti nemá viny, žádati na vinné straně odškodnění; v §u 1266 ustanoveno, že při rozluce, vyslovené rozsudkem, náleží bezvinné straně plné zadostiučinění; to platí, podobně jako v §§ech 102 a 1265 obč. zák. jen tenkráte, když druhá strana jest vinna. Není-li tedy v rozsudku, jímž bylo uznáno
na rozluku, uznáno na vinu manželovu, není důvodu, který by manžela zavazoval k výživě manželky po provedené rozluce. Rozlukou jest zrušen svazek manželský, tím zanikají veškeré povinnosti jedné strany proti druhé, a tedy i veškeré nároky jedné strany proti druhé, pokud
zákon nestanoví nic jiného. Tyto zásady vyslovil dovolací soud v rozhodnutí ze dne 7. června 1922 Rv I 148/22 (uveřejněném ve sb. n. s., čís. 1705). Správnost názoru toho potvrzuje i osnova nového občanského zákona — návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka, právo rodinné, 1924 — jež uznává nutnost výslovné úpravy práva výživy pro případ rozluky manželství bez zavinění obou manželů zvláštním předpisem (§ 83), přiznávajíc, že dle dosavadního práva při rozluce, na níž žádný z manželů viny nemá, manželka na manželi výživného
požadovati nemůže.

Citace:

Rozhodnutí č. 3861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 775-776.