Čís. 3824.

Předpis čl. 34 obch. zák. není průlomem do zásady §u 272 c. ř. s., nýbrž jen směrnici pro soudcovské hodnocení důkazů.
Zaručení se třetí osoby za dluh z obchodního spojení, vedeného na jméno dítěte.
(Rozh. ze dne 6. května 1924, Rv I 339/24.)
Žalující banka domáhala se na žalovaném zaplacení pohledávky z bankovních obchodu, tvrdíc, že se žalovaný zaručil za svého syna Jana K-a. Žalovaný namítal, že závazek hlavního dlužníka, a tedy i závazek rukojemský nemohl vzniknouti, ježto Jan K. jest teprve tříletým hošíkem. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolací důvod čís. 2 §u 503 c. ř. s. spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud provedeným důkazem obchodními knihami porušil zásadu §u 295 c. ř. s. tím, že průkaznosti tohoto důkazu necenil podle čl. 34 obch. zák. Není tím uplatněný důvod opodstatněn. Jak svědčí prameny (srovn. společnou zprávu při mater. II. str. 327, podle které byl předpis §u 295 c. ř. s. do zákona zařaděn z důvodu, »aby obchodní knihy byly uchráněny možnosti úplného znehodnocení jich průvodnosti nesprávným a přehnaným používáním zásady volného uvažování soudcovského«), nemá předpis §u 295 c. ř. s. vzhledem ku stěžejní zásadě procesního řádu, v §u 272 c. ř. s. vyslovené, valného významu praktického, poněvadž i předpis čl. 34 obch. zák. poskytuje soudu při posuzování průvodnosti obchodních knih tolik uvážení, že v čele článku toho uvedené pravidlo, podle kterého obchodní knihy tvoří pouze neúplný důkaz, má jen význam teoretického omezení volného uvažování důkazního. Civilní řád soudní, osvojiv si právě v §u 295 c. ř. s. teoretickou zásadu, že důkaz obchodními knihami je důkazem listinným, ukázal sice, že ve příčině průvodnosti tohoto důkazu musí býti užito také jeho předpisů o důkazu listinném, ale na konec sluší uznati, že ani čl. 34 obch. zák. není průlomem do zásady §u 272 c. ř. s., nýbrž že se oba předpisy vlastně jenom doplňují, při čemž předpis čl. 34 obch. zák. má jedině význam důležité směrnice pro volné uvážení soudcovské. Ani podle č. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod není opodstatněn. Dovolatel spatřuje jej především v tom, že odvolací soud, ač připustil, že pro Jana K-a nevzešel nijaký závazek, ale, že vzešel pro žalovaného z jeho ručení za nikdy nevzešlé závazky Jana K-a, neprávem užil předpisu §u 1352 obč. zák. a neužil správně předpisu §u 1351 obč. zák. Tento předpis arci spočívá na zásadě, že není účelem ručení, aby byl věřitel uklidněn o pravosti své pohledávky, nýbrž, aby mu ručením zabezpečena byla její dobytnost za předpokladů pravosti pohledávky, ale tato zásada jest prolomena právě předpisem §u 1352 obč. zák., jehož výjimečnost spočívá v tom, že, zaručí-li se někdo vědomě za někoho, jenž se z důvodů osobních vlastností nemůže platně zavazovati, jest zavázán s povinným rovně jako spoludlužník. Z toho plyne, že předpisu §u 1352 obč. zák. bylo po zákonu užito, jelikož Jan K. jest dítětem a že dovolatel ulpívá vlastně svým právním názorem na zásadě zákoníku »Codex Theresianus«, jehož původci zamítali ručení za nezletilé z důvodu, že ti, kdož jsou k tomu ochotni, »dávají na jevo, že jsou svůdci mládeže«. Pokud tedy dovolatel tvrdí v dovolacím spise výslovně, že »byl-li u žalující banky otevřen účet na jméno Jan Κ., nebylo nikterak objasněno, jak Jan K. se svým účtem nakládal, jak při svém obchodním styku s bankou své jméno znamenal, pokud se týče, jak se podpisoval, a že v tom směru stíhá žalující banku velká zodpovědnost, které se však vymyká se zcela nedostatečnou výmluvou, že jí úplně postačilo, když jednala se žalovaným, a že pohodlné stanovisko žalující banky odporuje zásadě čl. 282 obch. zák.«, — stačí poukázati právě ku předpisu §u 1352 obč. zák.

Citace:

č. 3824. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 720-721.