Čís. 3510.

Námitku, že jest tu smlouva o rozsudím, může vznésti žalovaný pouze u prvého roku, pokud se týče dříve, než se pustil do jednání ve věci samé.
Tím, že povšechně popřel obsah žaloby, pustil se žalovaný do jednání ve věci samé.
(Rozh. ze dne 19. února 1924, R II 47/24.).
K námitce žalovaného, že jest vyloučen pořad práva, ježto byla uzavřena smlouva o rozsudím, soud prvé stolice žalobu odmítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by spor projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Žalovanou stranou vznesena byla námitka, že je tu smlouva o rozsudího (§ 57 c. ř. s.), vylučující soud, žalobcem dovolaný, z projednávání tohoto sporu, a jde o otázku, zda takovou námitku jest uplatňovati při prvém roku či zda lze tak učiniti i v pozdějším období rozepře, jako se stalo v tomto sporu. Jak již rekursní soud správně uvádí, má námitka tato základ ve vůli stran, a nelze pochybovati, že strany mohou se kdykoliv vzdáti práva, plynoucího z takovéto smlouvy. Patrno tedy, že vyloučení řádných soudů z jednání o nárocích, ohledně nichž došlo k smlouvě o rozsudího, nemá trvalého, na vůli stran nezávislého rázu, jaký zákon předpokládá u námitek §u 240 odstavec třetí c. ř. s., k nimž přihlížcti dlužno v každém období rozepře z moci úřední. Posuzovati tudíž dlužno námitku, že jest tu smlouva o rozsudí stejně; jako když namítána jest nepříslušnost z důvodu §u 104 j. n. Ježto tedy v tomto sporu žalovaná strana neuplatňovala oné námitky při prvém roku k ústnímu jednání, jest dle §u 240, odstavec druhý c. ř. s. s námitkou touto již vyloučena. Ovšem stalo se odročení prvého roku, který dle §u 440 c. ř. s. nařízen byl zároveň k jednání ve věci samé, k návrhu zástupce žalované strany na základě jeho přednesu, že popírá celý obsah žaloby a navrhuje její zamítnutí, ale že v jednotlivostech námitky přednésti nemůže, ježto se mu ztratil spis. Ale z té okolnosti, že zástupce žalované strany i při ztrátě spisu popřel obsah žaloby a navrhl její zamítnutí, tudíž učinil návrh ve věci samé, jest patrno, že se pustil do jednání ve věci samé a že si jen vyhražoval námitky, jež po stránce hmotného práva měly přivoditi zamítnutí žaloby, nikoliv i námitky, které dle výslovného předpisu §u 441 c. ř. s. přednésti jest před tím, než se žalovaný pustí do jednání ve věci samé. Nelze tu tedy mluviti o tom, že snad onen prvý rok byl dle §u 242 odstavec prvý c. ř. s. odročen též k tomu účelu, aby ještě při druhém roku mohly býti provedeny úkony v §u 239 c. ř. s. uvedené.

Citace:

Rozhodnutí č. 3510. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 256-256.