Čís. 3843.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.).
Nárok vdovy a sirotků po zaměstnanci na zaopatřovací požitky jest
nárokem samostatným, na nároku zaměstnancově nezávislým.
Samostatný hospodářský správce náleží do skupiny VIII.
(Rozh. ze dne 7. května 1924, Rv II 128/24.)
Žalobkyně domáhala se na žalované majitelce velkostatku, na němž
byl manžel žalobkyně revírním lesním a samostatným hospodářským
správcem, by doplnila žalobkyni a její, nezletilé dceři služební požitky,
vyplácené dosud všeobecným pensijním ústavem v Brně, na míru zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. Žalobě bylo vyhověno
soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně domáhá se toho, by žalovaná jako poslední zaměstnavatelka jejího zemřelého manžela doplnila zaopatřovací požitky, jež jí a
její dceři všeobecný pensijní ústav v Brně vyplácí. Tento nárok spočívající na zákonu ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. а n., jest, jak
soud odvolací správně vyložil, nárokem samostatným, na nároku jejího
v aktivní službě zemřelého manžela nezávislým, neboť neopírá se o to,
jak dovolatelka mylně se domnívá, že zemřelý manžel žalobkyně požíval po případě měl nárok na zaopatřovací požitky ve smyslu uvedeného zákona, nýbrž o to, že zemřelý manžel žalobkyně byl zaměstnancem na velkém majetku pozemkovém, a že ona jako vdova po něm od
všeobecného pensijního ústavu v Brně pensi a příspěvek na dítě jako
zaopatřovací požitky brala od roku 1917 a dosud bere. Je-li však nárok žalobkyně na doplnění zaopatřovacích požitků, jí a její nezl. dceři
patřících a jí již také braných, nárokem samostatným, pozbývají významu všecky vývody dovolání, spočívající na mylném právním předpokladu, že nárok tento nárokem samostatným není, nýbrž že jest pouze
nárokem, odvozeným z nároku zemřelého manžela žalobkyně, který
v době svého úmrtí 11. září 1917 ani zaopatřovacích požitků jako zaměstnanec na velkém statku pozemkovém nepožíval, ani prý nároku na
ně neměl. Žalobkyně neprovdala se za svého zemřelého manžela jako
pensistu, nýbrž jako aktivního zaměstnance na velkém majetku pozemkovém, který v době svého úmrtí bral aktivní služební požitky od žalované jako své poslední zaměstnavatelky. Když v důsledcích toho byly
žalobkyni jako vdově po zaměstnanci na velkém majetku pozemkovém
všeobecným pensijním ústavem v Brně pense a dětský příspěvek vyměřeny a také skutečně vypláceny, nevztahuje se na ni a její nezl. dceru,
i když ovdověla před 1. lednem 1920, předpis §u 6 (2) po případě
§u 7 (2) zákona ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n., který na
mysli má manželky a děti po pensistech na velkém majetku pozemkovém, po 1. lednu 1920 ovdovělé po případě osiřelé. Nepochybil tudíž soud odvolací, přiznav žalobkyni a její dceři nárok na doplnění zaopatřovacích požitků, jimi od všeobecného pensijního ústavu již braných,
proti žalované jako poslední zaměstnavatelce jejího v aktivní službě
zemřelého manžela na míru zákona stanovenou, a jest proto dovolání
žalované v tomto směru neopodstatněným. Než ani pokud jde o výši
doplňku zaopatřovacích požitků žalobkyni a její dceři přiznaného, nelze dovolání žalované vyhověti. Soud odvolací v napadeném rozsudku
již uvedl, že zemřelý manžel žalobkyně dle výpočtu obsaženého v zákoně ze dne 2. dubna 1923, čís. 46 sb. z. a n., jako revírní lesní patřil
by do VIII. třídy zaměstnanců na velkém majetku pozemkovém. Než
kdyby toho nebylo, slušelo by zařazení zemřelého manžela žalobkyně
do VIII. třídy považovati za správné, neboť obě dle zákona k tomu potřebné náležitosti jsou dány. Manžel žalobkyně byl samostatný hospodářský správce panství N. a proto jest tu dle zjištěného stavu věci beze
vší pochyby ona samostatnost, jíž zákon žádá. Pokud jde o druhou náležitost (700 ha lesní půdy nebo 1000 měřic orné půdy), není sice, ani
pokud se týče lesní půdy, ani pokud se týče orné pudy, jednotlivě dána.
Poněvadž však zemřelý manžel žalobkyně spravoval u žalované 526 ha
lesů a 95 ha půdy orné, sluší uznati správným názor soudu odvolacího,
že v tomto případě dlužno hleděti k oběma způsobům zaměstnání manžela žalobkyně u žalované, neboť odpovídá to jak intencím zákona, tak
i slušnosti a spravedlnosti; poněvadž, přepočte-li se 95 ha orné půdy
dle poměru ze zákona plynoucího na půdu lesní, vychází přes 700 ha
půdy lesní, po případě při opačném výpočtu přes 1000 měřic půdy
orné, sluší i tuto druhou podmínku zařazeni zemřelého manžela žalobkyně do VIII. třídy považovati za splněnu.

Citace:

Rozhodnutí č. 3843. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 746-747.