Čís. 3546.

Nelze povoliti odklad exekuce vyklizením vzhledem k žalobě dle §u 35 ex. ř., zabraňují-li tomu veřejné zájmy (hrozící sřícení se budovy).
(Rozh. ze dne 27. února 1924, R I 137/24).
Žádosti za odklad exekuce vyklizením soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud jí zamítl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Stěžovatelé domáhali se odkladu exekuce nuceným vyklizením z důvodu, že podali žalobu dle §u 35 ex. ř. a že by utrpěli nenahraditelnou škodu nejenom na majetku, nýbrž i na zdraví svých rodin, kdyby byli vyklizeni. Slušelo tedy jejich žádost posuzovati jedině s hlediska §§ 42 čís. 5 a 44 ex. ř.. Dle §u 44 ex. ř. nesmí býti odklad exekuce povolen, není-li zahájení a další provádění exekuce spojeno pro toho, kdo se domáhá odkladu exekuce, s nebezpečenstvím nenahraditelné, nebo těžko nahraditelné újmy majetkové. Stěžovatelé, tvrdíce, že by utrpěli nenahraditelnou škodu nejenom na majetku, nýbrž i na zdraví svých rodin, kdyby byli vyklizeni, vlastně neuvedli, v čem by tato škoda spočívala, ale lze se jí snadno dohadnouti, uváží-li se dnešní nouze bytová a s ní spojená, byť i v tomto případě nijak neosvědčená, nemožnost, nalézti náhradní byty. Je pochopitelno, že tento stav je skutečně spojen s nebezpečenstvím nenahraditelné, nebo těžko nahraditelné újmy majetkové. Zajisté, že i rekursní soud tuto okolnost při svém rozhodování náležitě uvážil, jak to vyplývá z celého obsahu jeho rozhodnutí. Ale na druhé straně právem musil přihlédnouti ku zcela mimořádným, ze soudních spisů mu zjevným okolnostem, které možnost nenahraditelné, nebo těžko nahraditelné újmy majetkové značně převyšují, že totiž vyklizení jest krajně naléhavým z důvodů bezpečnostní a zdravotní policie, poněvadž jest obava sřícení celého křídla domovního, která činí jeho vyklizení z důvodů ohrožení bezpečnosti nájemníků nezbytným a bezpodmínečně nutným. Stěžovatelé sice popírají, že by všichni bydleli ve zmíněném křídle domovním, leč tím se jednak ocitají v rozporu se zjištěními právoplatných usnesení, jichž se dovolává rekursní soud, jednak jest jejich tvrzení ve druhé stolici novotou, k níž není dovoleno přihlédnouti, zvláště když v jejich návrhu o této okolnosti není ani zmínky. Právem proto uznal rekursní soud, že zájem soukromý musí ustoupiti zájmu veřejnému, který káže, aby stěžovatelé neprodleně byty vyklidili, a proto také právem rozhodl o návrhu na odložení exekuce zamítavě, zvláště když mu samotný předpis zákona (slovo »může« v §u 42 i 44 ex. ř.) umožňuje, aby za jinakých předpokladů ostatních, pro stěžovatele svědčících, vzal zřetel na zjištěnou mimořádnost poměrů a ohrožený zájem veřejný.

Citace:

Rozhodnutí. č 3546. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 309-310.