Čís. 3892

Otec, jenž vynaložil na syna, činně ve vojsku sloužícího, náklady nemoci a pohřbu, jest oprávněn domáhati se náhrady na eráru. Nárok ten lze uplatňovati pořadem práva.

(Rozh. ze dne 21. května 1924, Rv I 454/24.)
Syn žalobcův Otokar Č., vojín v činné službě, onemocněl za zdravotní dovolené, nenastoupil vojenské služby, nýbrž byl ošetřován v domácnosti žalobcově a po delší nemoci zemřel. Žalobní nárok na erár o náhradu výloh nemoci a pohřbu synova procesní soud prvé stolice neuznal co do důvodu po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok důvodem po právu. Důvody: Žalobce domáhá se na eráru náhrady nákladů, které činil na vydržování, léčení a ošetřování svého syna, aktivního vojína, za erár, jenž, jak tvrdí, byl po zákonu povinen, nésti náklady ty ze svého. Jde tedy předem o to, zda žalobce náklady ty učinil, a to není co do podstaty vůbec sporno a popřena jest jen částečně výše nákladů těch. Dále jde o to, zda vojenský erár byl povinen náklady ty nésti. Na to odpovídá prvý soud kladně, přiznávaje nemocnému vojínu nárok na ošetřování ve vojenské, po případě civilní nemocnici a na částečnou náhradu pohřebného aspoň za určitých okolnosti pokud se týče nárok na vojenský pohřeb. Při tom přehlíží ovšem prvý soud, že i při nemocničním ošetřování má vojín nárok na žold, aspoň částečný a že v ošetření tom jest zahrnuta i strava a ubytování. Mimo to však nevyžaduje každá nemoc ošetření nemocničního a předpisy znají v tom případe i ošetřování domácí neb u roty a přiznávají pak vojínu kromě lékařského ošetření a léků nárok na nezkrácené požitky (žold i strava pokud se týče reluta za ni). (Viz příručku Hp-1 § 24 A str. 55). Byť i tyto předpisy platily až od 1. ledna 1922, jest známo, že podobné případy byly i dříve a podobně byly upraveny. Prvý soud připojuje ještě další požadavek, aby byl Otokar Č. pokud se týče žalobce příslušné nároky uplatňoval, a přiznával by žalobci nárok na náhradu pouze v tom případě, kdyby byla vojenská správa odmítla učiniti opatření ohledně jeho nemocného syna. Při tom odvolává se prvý soud na § 1042 obč. zák. Leč tímto zákonným předpisem není onen požadavek odůvodněn. Tam mluví se pouze o nákladu, který byl učiněn na jiného, jenž by ho po zákonu byl musil nésti sám; nepožaduje se však, by onen jiný odmítl nebo nechtěl náklad ten učiniti, stačí, když tak tak učiniti opomene. Naopak náklad, učiněný za někoho proti jeho výslovné vůli, nebylo by možno požadovati zpět, poněvadž § 1042 obč. zák. předpokládá vůli, zavázati druhého k náhradě a takový předpoklad těžko lze si představiti tam, kde se výslovně nárok neuznává. Vojenský erár má povinnost, zákonem mu uloženou, starati se o výživu vojínů a poskytnouti jim požitky zákonem určené a má také povinnost mužstvo v činné službě míti v patrnosti, a starati se o ně i tehdy, kdyby uprchlo nebo ke službě dle povinnosti se nedostavilo. Nestará-li se vojenská správa vůbec o vojína v činné službě, jenž se nevrátil z dovolené do služby, opomíjí to, co je její zákonitou povinností. Jest tedy patrno, že vojenská správa sama byla povinna o Otokara Č-a se starati a že to opomenula. Kdo za ní to obstaral a náklad učinil jest tedy dle §u 1042 obč. zák. oprávněn, požadovati náhradu. Tento závazek vystoupí tím jasněji, když se uváží, že vojenská správa uspořila sama náklady na výživu, léčení a pohřeb Otokara Č-a, které nesporně by byla musila nésti, kdyby nebyl býval v ošetřování žalobcově. Jest tedy československý erár tím, že se o Otokara Č-a nestaral, na úkor žalobcův obohacen. Ovšem musí tu býti další podmínka, totiž, zda žalobce neplnil svou vlastní povinnost a zda měl úmysl zavázati stát k náhradě. I tou otázkou zabýval se prvý soud a míní, že žalobce plnil oproti Otokaru Č-oví povinnost otcovskou. Leč prvý soud přehlíží, že otcovská povinnost k výživě dítek trvá dle §u 141 obč. zák. jen, pokud se samy živiti nemohou. Syn více než 21tiletý jest pravidelně již schopen samostatné výživy a je-li v činné službě vojenské, přechází právě povinnost výživy na stát, takže takové dítě pokládá se i podle nařízení vládních za vystouplé z výživy otcovy, za zaopatřené (na př. při drahotních přídavcích na děti státních zaměstnanců). Neměl-li však otec po zákonu povinnosti, syna vydržovati, nelze tvrditi, že, čině tak, plnil svou povinnost. Úmysl, žádati náhradu, dal na jevo dopisem ze dne 22. ledna 1921 a ostatně lze takový úmysl předpokládati, nejsou-li prokázány okolnosti, svědčící o opaku; takových okolností tu není. Z výpovědi svědka Jana Č-a se zjišťuje, že byl žalobcem poslán na četnickou stanici se vzkazem o onemocnění Otokara Č-a a že žádal jménem otcovým, aby učinilo četnictvo o tom oznámení tak, aby se strany vojenských orgánů stalo se příslušné opatření. Žalobce mohl právem oznámení takové pokládati za dostatečné, poněvadž četnictvo v takových věcech jest orgánem, na nějž se vojenská správa obrací o zakročení. Tím dal žalobce také na jevo, že očekává opatření vojenské správy. Stalo-li se nahodilou shodou okolností, že Otokar Č. vyšel z patrnosti vojenských orgánů, jest to náhoda, která udála se na straně žalované a tedy stíhá ji a nikoli žalobce. Námitka, že stát neručí za zavinění svých orgánů, pokud to není zákonnými předpisy odůvodněno, nemá tu místa, poněvadž nejde o nárok na náhradu škody ze zavinění takových orgánů, nýbrž o náhradu nákladu za stát učiněného. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání mylně vytýká zmatečnost rozsudku podle §§ 503 čís. 1 a 477 čís. 6 c. ř. s. Nezáleží na tom, jakého rázu byl nárok, přísluševší žalobcovu synu vůči eráru; pro spor rozhodno jest jen tvrzení, že žalobce splnil za žalovaný erár něco, k čemu byl tento povinen podle zákona vůči jeho synovi, a že požaduje náhradu tohoto plnění ve smyslu §u. 1042 obč. zák. Nárok, opírající se o tento zákonný předpis, jest soukromoprávním, a jest povolán soud, by o něm rozhodl. Důsledkem toho jest ovšem soud oprávněn, rozhodnouti o dalších právních otázkách, pokud toho bude potřebí k rozhodnutí o žalobním nároku, bez ohledu na to, zda jsou rázu veřejnoprávního (sb. n. s. čís. 110). Ve věci samé posoudil odvolací soud věc správně po právní stránce. Nesporno jest, že zemřelý žalobcův syn měl jako vojín nárok na ošetření v nemocnici, za určitých okolností i nárok na vojenský pohřeb, po případě i další nároky. Prokázáno jest, že syn žalobcův pro nemoc nemohl nastoupiti činnou službu vojenskou, že žalobce jako otec jeho zpravil o stavu synovu četnictvo a poskytl nemocnému synovi po uplynutí jeho dovolené úplné ošetření. Žalobce předpokládal právem, že vyhověl tím povinnosti syna jako vojína, hlásiti nemožnost, nastoupiti službu, že sdělení četnictvu postačí úplně, by vojenské úřady dověděly se o nemoci synově a učinily další opatření. Žalobce nemohl předpokládati nahodilý sběh okolností, pro nějž nedostalo se velitelství pluku sdělení o propuštění žalobcova syna z nemocnice, takže velitelství to dovědělo se o nemoci vojína, bránící jeho návratu do služby, teprve z dopisu žalobcova ze dne 22. ledna 1921. Žalobce, jenž nemohl svého nemocného syna vykázati z ošetření a donutiti k nástupu činné služby, nebyl přes to povinen zpraviti o tom přímo příslušný vojenský úřad, neboť neměl za těchto okolností důvodu, obávati se trestního stíhání pro nadržování zběhu. Ze sdělení jeho četnictvu usoudil odvolací soud právem na jeho úmysl, žádati od eráru náhradu za ošetření syna, ježto žalobce mohl se právem domnívati, že četnictvo zprostředkuje sdělení příslušnému vojenskému úřadu, anebo že tento sám bude pátrati po vojínu, který po uplynutí dovolené nevrátil se ani do nemocnice, ani do činné služby. Mlčení vojenských úřadů mohl si žalobce vykládati jako souhlas se soukromým ošetřením. Pokračoval-li tudíž žalobce v soukromém léčení a ošetřování, neprojevil tím úmyslu, odporujícího náhradnímu nároku podle §u 1042 obč. zák. Na tomto stavu nezměnilo ničeho, že dopisem ze dne 22. ledna 1921 žádal přímo velitelství pluku o vyšetření zdravotního stavu synova, k němuž ostatně až do smrti tohoto (11. února 1921) nedošlo. Má proto žalobce podle §u 1042 obč. zák. nárok na náhradu nákladů, jež by byl podle zákona musil učiniti žalovaný erár vůči jeho synovi. Které náklady to jsou a v jaké výši byly učiněny, o tom bude rozhodnuto teprve v dalším sporu. Rozhodno jest, že byly to náklady za ošetření v nemocnici, po případě část pohřebného, snad i nároky další. Tyto skutečnosti postačily k potvrzení rozsudku, uznávajícího jedině, že žalobní nárok je důvodem po právu.

Citace:

č. 3892. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 822-825.