Čís. 3796.

K umoření státních dluhopisů rakouských válečných půjček jest příslušným okresní soud dle §u 115, odstavec čtvrtý, j. n. § 8 zákona ze dne 31. srpna 1915, čís. 257 ř. zák. obsahuje velící právo o lhůtě ohlašovací, jehož dlužno při vydání konečného rozhodnutí dbáti z moci úřední i tenkráte, když ohlašovací vyhláška nesouhlasí s ustanovením tohoto §u.
(Rozh. ze dne 30. dubna 1924, R I 315/24.)
Okresní soud žadatelova bydliště zavedl usnesením ze dne 10. března 1924 řízení k umoření dluhopisů IV. rakouské válečné půjčky. Rekursní soud k rekursu ředitelstva státního dluhu v Praze usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ředitelstva.
Důvody:
Ředitelstvo státního dluhu spatřuje zmatečnost souhlasných usnesení nižších soudů podle §u 16 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. z. v tom, že umořovací řízení vede v první stolici okresní soud v L., který podle mínění, v dovolacím rekursu projeveného, jest pro toto řízení nepříslušný předmětně i místně, a že tento nepříslušný soud vydal také ohlašovací vyhlášku, pokud se týče usnesení ze dne 10. března 1924, proti němuž rekurs z důvodu nepříslušnosti soudu byl podán, ale rekursním soudem byl zamítnut, takže i nepříslušný soud stolice druhé rozhodl v této věci. Ředitelstvo státního dluhu má za to, že v této věci příslušným není soud okresní, nýbrž soud sborový, že tuzemské věci vůbec nejsou pro umořovací řízení, týkající se státních dluhopisů rakouských válečných půjček, příslušny, nýbrž že podle 1. odstavce §u 115 j. n. jest v první stolici příslušným zemský civilní soud ve Vídni, poněvadž dotyčné úvěrní knihy vedeny jsou v jeho úředním sídle, a že by po případě mohl býti za příslušný soud první stolice pokládán zemský civilní soud v Praze, poněvadž v jeho obvodu vedeny jsou úvěrní knihy o tuzemských státních dluhopisech. Mínění toto jest mylné. Ustanovení prvního odstavec §u 115 j. n. nemůže zde býti použito, poněvadž úvěrní knihy o státních dluhopisech rakouských válečných půjček nejsou vedeny v tuzemsku, navrhovatel však byl oprávněn, domáhati se rozhodnutí tuzemských soudů o návrhu na umoření státního dluhopisu IV. rakouské válečné půjčky, jejž podle svého tvrzení ztratil.
V §u 115 j. n. není jiného ustanovení o soudní příslušnosti pro tento případ, než čtvrtý odstavec, jehož okresní soud v L. užil podrobiv se právnímu názoru krajského soudu v Ch., u něhož umořovací návrh navrhovatele byl dne 18. ledna 1924 podán, jenž však tento návrh přikázal podle §u 44 j. n. okresnímu soudu v L. vzhledem na ustanovení tohoto čtvrtého odstavce §u 115 j. n. Poněvadž tento odstavec vztahuje se podle svého všeobecného znění na všecky případy, neuvedené v prvních třech odstavcích §u 115 j. n., nelze v tom spatřovati zmatečnost, že řízení amortisační vedeno jest u okresního soudu v L. a že tento soud vydal zvláště také ohlašovací vyhlášku Zemský civilní soud v Praze není podle §u 115 j. n. příslušným, poněvadž v jeho obvodu nejsou vedeny knihy úvěrní o státních dluhopisech rakouských válečných půjček
a poněvadž nejde v nynějším případě o umoření dluhopisu, jehož se týkají úvěrní knihy, vedené v obvodu zemského civilního soudu pražského, nýbrž o umoření dluhopisu, na nějž se vztahují úvěrní knihy, vedené ve Vídni. Ustanovení §u 28 j. n. o určení tuzemského, místně příslušného soudu Nejvyšším soudem Československé republiky nepřichází zde v úvahu, neboť tento §u 28 platí podle svého jasného znění jen pro případy, kde předpokladů pro místní příslušnost soudů tuzemských vůbec není, nebo kde tyto předpoklady nemohou býti zjištěny, zde však podle toho, co jest nahoře uvedeno, předpoklady pro místní příslušnost okresního soudu v L. podle čtvrtého odstavce §u 115 j. n. byly zjištěny. Zdali umořovací řízení u okresního soudu v L. zahájené, povede ku právoplatnému umoření podle návrhu, čili nic, zdali toto umoření bude míti v tuzemsku, pokud se týče v cizozemsku právní účinky, nebo ne, a jaké následky by snad v budoucnosti vzešly, kdyby umořovací návrh neměl úspěchu, jím očekávaného, je toho času v tomto řízení nedůležito a nemůže vésti ke zrušení soudních usnesení, navrženému ředitelstvem státního dluhu v dovolacím rekursu. Na výtky, v dovolacím rekursu uvedené, že ohlašovací vyhláška neobsahuje řádného popisu neb označení
listiny podle §u 5, odstavec druhý č. 2 zákona z roku 1915, že v ohlašovací vyhlášce nesprávně uvedena jest ohlašovací lhůta 6měsíční místo správné lhůty roční, a že není tam uvedeno, kdy tato lhůta se skončí podle §u 8 tohoto zákona, nelze nyní v řízení třetí stolice vzíti zřetel, poněvadž tyto výtky nebyly učiněny v rekursu, vzneseném do usnesení prvé stolice na soud stolice druhé, takže jsou opožděny. V tomto rekursu, vzneseném do usnesení prvého soudu, je totiž výslovně na konci uvedeno, že se upouští od podrobného vytýkání vad řízení a že se navrhuje zrušení ohlašovací vyhlášky toliko z důvodu soudní nepříslušnosti. Ostatně poukázati jest na to, že § 8. uvedeného zákona obsahuje velící právo o lhůtě ohlašovací, jehož dlužno při vydání konečného rozhodnutí dbáti z moci úřední i tenkráte, když ohlašovací vyhláška nesouhlasí s ustanovením §u 8., neboť touto vyhláškou, vydanou během soudního řízení, nenabyl navrhovatel ještě žádných práv. Není také vyloučena možnost, že tato vyhláška (soudní řízení) budou později soudem první stolice doplněny podle potřeby.

Citace:

č. 3796. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 675-677.