Čís. 3708.
Nájemník, jenž dal část bytu v podnájem, může na podnájemce naléhati žalobou, by nepokračoval v protismluvním užívání věci, dané
v podnájem, třebaže vlastník domu s tímto užíváním souhlasil.
(Rozh. ze dne 9. dubna 1924, Rv I 119/24.)
Žalobkyně dala žalovaným v podnájem zařízený pokoj. Žalovaní
dali se svolením správce domu do pokoje sporák a vařili na něm. Žalobě, by žalovaní nepoužívali kamen jinak, než k ohřívání vody, procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Žalující strana, davši pokoj do podnájmu straně
žalované, vzdala se držby svých práv nájemních, při čemž ovšem ručí
dle §u 1111 obč. zák. za zavinění svého podnájemce. Pakliže tento, vyžádav si a také obdržev svolení od správce domu k tomu, aby postavil
si v pokoji, jím obývaném, sporák, aby vařil a ohříval na něm vodu, jednal v mezích svého oprávnění, kterémuž nemůže čeliti žalující strana,
leč by prokázala, že jí přísluší právo zakazovací proti žalovanému, aby
v určitém směru sporáku nepoužíval.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
V tomto sporu nejde o zrušení smlouvy podnájemní dle §u 1118 obč.
zák. a §u 3 zák. o ochraně nájemníků ze dne 27. dubna 1922, čís. 130
sb. z. a n. ani o to, by žalovaná strana za trvání nájemního poměru
uvedla věc v podnájmu užívanou ve stav, v jakém věc převzala, nýbrž
prostě o to, by nepokračovala v protismluvním užívání věci v podnájem
dané. Takový nárok vyplývá z podstaty každé smlouvy (§ 859 obč. zák.)
a není vyloučen ani při podnájmu. Smlouva podnájemní upravuje obligační práva a závazky mezi smluvními stranami, t. j. nájemníkem, který
věc dává do podnájmu, a podnájemníkem, a dlužno od tohoto poměru
rozeznávati poměr mezi pronajímatelem a nájemníkem. Jinak ovšem by se měla věc, kdyby nešlo o podnájem, nýbrž o tak zvané odstoupení
(postup) práv nájemních, při němž přejímatel bytu vstupuje v přímý
poměr vůči pronajímateli a platí nadále za přímého nájemce (srv. Ehrenzweig: Systém rak. práva § 370 odst. 2.). Poměry právní, smlouvou podnájemní založené, nejsou dále totožny s držbou práv nájemních, a nelze
přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že žalobkyně, davši pokoj do podnájmu straně žalované, vzdala se držby svých práv nájemních a že podnájemník smí po té jakkoliv užívati věci v podnájem vzaté a že by žalobkyně proti tomu mohla čeliti jen, kdyby prokázala, že jí přísluší
právo zakazovací proti žalovaným, aby v určitém směru sporáku neužívali. Podkladem tohoto sporu nejsou poměry držební, nýbrž poměr
obligační, čímž padá podklad rozsudku odvolacího soudu, na tom názoru založeného, že rozhodny tu jsou poměry držební, a jeví se zároveň pro spor nezávažnou okolnost, zda vlastník domu nebo jeho zástupce dal žalovaným svolení k tomu, aby sporáku v místnosti v podnájem dané užívali i jiným způsobem, než k ohřívání vody. Nesporno jest,
že smlouva podnájemní týkala se jedné živnostenské místnosti bez nábytku a jednoho pokoje s nábytkem, že v tomto pokoji nebyl při ujednání smlouvy sporák, a že tehdy nebylo o postavení sporáku řeči. Prvý
soudce poukazuje na to, že jde o pokoj tmavorudě vyčalounovaný s malovaným stropem, s kachlovými kamny bohatě zdobenými, s podlahou
vykládanou a s vycpanými židlemi, a dovozuje, že, dává-li se takový
pokoj v podnájem, a není-li nic opačného ujednáno, jest dle §§ 914 a
915 obč. zák. míti za to, že nebylo úmyslem stran, ujednávati podnájem této místnosti jako kuchyně k vaření, a že tedy užívání tohoto pokoje jako kuchyně není užíváním, k němuž by byl podnájemník oprávněn. Tomuto právnímu názoru se dovolací soud plně přikloňuje. Zjištěno-li tedy jest protismluvní užívání předmětu v podnájem daného, pak
právem bylo prvým soudcem žalobě vyhověno.