Čís. 3787.

Ujednali-li rozloučení manželé výživné definitivně již za platnosti rozlukového zákona, třebas manželství bylo již před tím rozvedeno od stolu a lože, nemohou se domáhati změny výživného na základě §u 19 rozl. zák.
(Rozh. ze dne 29. dubna 1924, Rv I 259/24.) Manželství stran bylo dne 25. února 1919 rozvedeno od stolu a lože a usnesením ze dne 24. září 1919 bylo rozloučeno. Ujednáním ze dne 4. února 1919 zavázal se manžel platiti manželce 200 Kč měsíčně. Za řízení rozlukového v září 1919 strany ujednání to schválily a stvrdily. Žaloba manželky, domáhající se v roce 1922 vzhledem k §u 19 rozl. zák. zvýšení výživného, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Odvolací soud vyslovil právní názor, že vzhledem k §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., a vzhledem k tomu, že prohlášení žalobkyně, podle kteréhož se spokojila s výživným 200 Kč měsíčně, vzdavši se pro budoucnost nároku na větší výživné, dlužno vykládati podle pravidla rebus sic stantibus, nelze ovšem změnu smíru, o který běží, vyloučiti zásadně, ale že změna taková mohla by právem vyslovena býti pouze tenkráte, kdyby až po narovnání, pokud se týče až po rozluce byly nastaly buď v poměrech stran neb i v povšechné situaci podstatné změny, které strany, uzavírajíce smír, ani při největší opatrnosti nemohly předvídati a na které nemohly vzíti zřetel, jest-li oprávněna domněnka, že by strany, buď ta neb ona, nebyly smlouvu
uzavřely, kdyby byly mohly tušiti, že dojde k takovým změnám. Nelze tomuto právnímu názoru přisvědčiti, neboť dovolatelka, která opírá žalobní nárok o předpis §u 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., nemá v tomto předpisu pro svůj nárok zákonité opory. Podle zjištění urovnaly strany vzájemné poměry, jak to soudu, rozvod povolujícímu, oznámily podáním ze dne 4. února 1919, smírem z téhož dne a, když mezi nimi došlo k rozlukovému řízení podle §u 15 zákona, toto narovnání, na jehož změnu jest nyní žalováno, dodatečně schválily a stvrdily s dodatkem, že žalobkyně vůči žalovanému kromě částky v narovnání jí na výživném smluvené, nebude již činiti nijakých nároků. Z toho plyne a musí býti usuzováno, že strany své poměry upravily na dobro, jak to z protokolu ze dne 23. září 1919, a přílohy k tomuto protokolu ze dne 12. záři 1919 bylo zjištěno, až za platnosti rozlukového zákona. Třebaže tedy manželství stran bylo rozvedeno před platností rozlukového zákona, teprve po jeho vyhlášení bylo rozloučeno a tím zaniklo, ovšem i s manželčiným nárokem na výživné (§§ 1266, 91 a 117 obč. zák.), jakož i s veškerými právy vzájemnými, z manželského poměru prýštícími, nesmí býti přehlíženo, že strany upravily své majetkové poměry na dobro až za platnosti rozlukového zákona, a proto v tomto případě nemůže býti použito předpisu §u 19 zákona. Tento předpis má svůj původ výhradně ve zřetelně vyslovené úvaze zákonodárcově, že jest nutno učiniti zvláštní opatření s hlediska majetkového práva manželského, jelikož manželé při rozvodu manželství, tehda nerozlučitelných, nemohli předvídati majetkoprávní následky rozluky, nemohli předvídati, že podle §§ 15 a 17 zákona bude si moci každý manžel za určitých podmínek i proti vůli druhého manžela vymoci rozluku rozvedeného manželství. Pravíť se doslovně v důvodové zprávě k návrhu zákona (tisk. 298 zasedání N. S. čs. z roku 1919) k §u 19: »Předpis tento jeví se nutným v přední řadě na ochranu strany hospodářsky slabší. Bývá jí zpravidla žena, odkázaná na alimenty mužovy. Při dosavadních rozvodech sotva kdo pomýšlel na možnost rozluky. Přeměna rozvodu v rozluku nemá míti za následek, aby žena nevinná zbavena byla rázem alimentů, které jí aspoň částečně usnadňují život a chrání ji před mravním úpadkem. Příště bude arci věcí manželů, aby již při rozvodech myslili na možné důsledky tohoto zákona.« Došlo-li ke konečně úpravě majetkových poměrů stran již za platnosti rozlukového zákona, tu musila i žalobkyně mysliti na možné důsledky tohoto zákona, jmenovitě musila si býti vědoma, že pro ni předpis §u 19 zákona neplatí.

Citace:

č. 3787. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 662-664.