Čís. 3874.

Dopravní řád železniční.
Nestačí ústní reklamace, třebas si ji byl úředník poznamenal. Reklamace musí obsahovati zřejmé prohlášení, že se požaduje náhrada škody za ztracenou nebo poškozenou zásilku. Připojiti doklady prozatím netřeba.
(Rozh. ze dne 20. května 1924, Rv I 205/24.)
Žalobce ohlásil dráze ztrátu zboží dne 4. března 1924 tím způsobem, že řekl přednostovi stanice N-ovi i úředníku M-ovi, na kterého byl odkázán, že přichází s účtem reklamovat ztracené sudy, že dal M-ovi podací lístky, které tento převzal, věc si poznamenal a řekl, že sudy ztraceny nejsou, že bude po nich pátrati, a, až dojde zpráva, že nalezeny nebyly, že dostane žalobce vyrozumění a pak že má čas podati účet; toto vyrozumění dostal žalobce dne 26. dubna 1921 s vyzváním, by předložil účet. Písemnou reklamaci podal žalobce dne 9. června 1921.
Žalobě na dráhu o náhradu škody bylo oběma nižšími soudy
vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Je jasně dokázáno, že žalobce 4. března 1919 zásilku reklamoval a jde jen o to, zda
tato reklamace vyhovuje předpisu §u 98 (3) žel. dopr. ř. Nemůže býti
pochybnosti o tom, že dráha může od písemné formy, v jejím zájmu předepsané, upustiti, zejména i mlčky tím, že návrh, ústně podaný, přijme, spokojivši se s touto jeho formou, a provede na jeho základě předepsané řízení. To stalo se i zde, neboť úředník dráhy M., podržev předložené podací lístky, neodmítl reklamační návrh žalobce, nýbrž poukázal ho jen, aby další reklamační doklad, t. j. účet, který rovněž přinesl a nabízel, předložil až bude vyzván, což se stalo 26. dubna 1921. Poněvadž jest dále zjištěno, že si úředník M. ústní reklamaci poznamenal, bylo tím vyhověno i předepsané písemné formě, neboť železniční dopravní řád nepředepisuje, jak a kým návrh reklamační má býti napsán. Z toho plyne, že žalobcův reklamační návrh ze dne 4. března 1919
měl účinek zmíněný v §u 98 (3) žel. dopr. ř.
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Dovolání nelze upříti oprávněnosti, pokud uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a vytýká, že odvolací soud pokládá za dostatečnou k přerušení promlčecí ústní reklamaci bez dokladů a že vidí vzdání se písemné formy se strany dráhy v tom, že si úředník dráhy poznamenal reklamační návrh, podržev podací lístky a poukázav jen žalobkyni, by si podala účet dodatečně. Dovolání má pravdu. K přerušení promlčení náhradního nároku žádá § 98 žel. dopr. ř. výslovně podání reklamace písemné. Nestačí proto reklamace ústní. Předpis ten má svůj důvod v tom, že písemná forma jest pro dráhu určitým podkladem pro vyřízení, kdežto ohlášky ústní jednak jsou nesnadno dokazatelny, jednak neskýtají pro dráhu bezpečného podkladu pro vyřízení žádosti. Dráha by při připuštění reklamace ústní byla vydána na pospas stranám nedbalým, jež by se dovolávaly ohlášek ústních pro dráhu nesnadno dokazatelných a jež by mohly býti přijaty osobami, k vyřízení neoprávněnými, a neposkytovaly jistoty, že reklamace vůbec u dráhy byla podána. Proto právě jest písemná for- ma reklamace podmínkou přerušení promlčení. Tvrdí-li žalobce, že si
úředník dráhy poznamenal ohlášku. netvrdí jednak ani blíže, co si poznamenal, zda poznámka obsahovala ohlášení nároku na náhradu škody, dále vyžaduje železniční dopravní řád, aby ohláška pocházela od
strany a ne od dráhy, konečně poznámka úředníka nenahrazuje ani písemné formy podání (slova »Anbri1lgung« § 84 »einreicht«
§ 98 žel. dopr. ř. a stejné znějící §§y dříve v čase reklamace platného
žel. dopr. ř.), protože poznámka ona podáním není a podání ani nenahrazuje. Připojeni dokladu ovšem není dle §u 98 žel. dopr. ř. podmínkou, by písemní reklamace přerušení způsobila. Doklady o ceně
jsou jenom pomůckou pro vyšetření ceny pro dráhu, netvoří tedy ani
podstatného obsahu ohlášky, bez nichž by ji nebylo lze vyříditi. Dráha
může totiž cenu i sama si vyšetřiti. Co se týče obsahu reklamace ve
smyslu §u 98 žel. dopr. ř., musí obsahovati zřejmé prohlášení, že se požaduje náhrada škody za ztracenou nebo poškozenou zásilku. K přerušení promlčení nestačí tedy poptávka po zboží. Když pak úředník dráhy
nepřijal účtu žalující firmy o ceně zásilky, neuplynula ještě třicetidenní
lhůta po skončení lhuty dodací a nenastala následkem toho domněnka,
že zboží se pokládá za ztracené; když úředník dráhy dále prohlásil, že
zásilka ztracena není, že bude po ní pátrati, a nepřijal zatím účtu jako
dokladu o ceně, nelze usuzovati, že úředník dráhy přijal ohlášku žalobcovu obsahově jako reklamaci náhrady, a opačný názor odvolacího soudu je nesprávným. Tím méně lze vyložiti postup úředníka, který nežádal reklamace písemné, za těchto okolnosti za projev vůle dráhy, že se
písemného podání reklamace vzdává. Vždyť 4. března 1919 žalující firmě nárok na náhradu škody ještě nevzešel, protože lhůta 30denní od
skončení dodací lhůty neuplynula. Reklamace tedy by byla dokonce
předčasnou. Také poukaz úředníka, by účet byl předložen později, nelze dle zásady §u 863 obč. zák. vyložiti jako konkludentní čin, který by
beze všech pochyb svědčil o úmyslu dráhy, že nechce, by reklamace
byla podána znova písemně, a spokojuje se s ohláškou ústní. Ba spíše
svědčí opaku. Nelze proto pokládati reklamaci za řádně podanou pro
nedostatek písemné formy, i pro nedostatek obsahu ohlášky nelze míti
za to, že dráha se písemného podání reklamace vzdala. Nebyla-li reklamace dne 4. března 1919 podána, počala běžeti promlčecí lhůta 30
dní od uplynutí lhůty dodací, tedy 30 dní po 4. březnu 1919, to jest od
3. dubna 1919. Písemná reklamace podána byla teprve 9. června 1921.
Jiná reklamace dle spisů nepřichází v úvahu. Dle toho byla písemná
reklamace podána již po uplynuti jednoroční lhůty promlčecí a nárok
na náhradu škody promlčením zanikl; žaloba jest neodůvodněna a dovolání bylo proto vyhověti.

Citace:

Rozhodnutí č. 3874. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 799-801.