Čís. 3923.

Zaměstnanci na zabraném majetku jsou povinni (§ 6 zákona ze dne 12. února 1920, čís. 118 sb. z. a n.) sděliti závady ve správě majetku pouze dotazujícím se osobám dozorčím.
Zákon o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák.
Pozbyl-li zaměstnavatel důvěry k zaměstnanci, jest oprávněn propustiti ho bez zavedení kárného řízení.
(Rozh. ze dne 28. května 1924, Rv II 298/24.)
Majitel zabraného velkostatku propustil ze služby svého důchodního, ježto na něho udal u Státního pozemkového úřadu, že na panství špatně hospodaří. Žalobu propuštěného na majitele panství, že se propuštění prohlašuje nepřípustným a že jest žalovaný povinen ponechati žalobce nadále ve službách a platiti mu služební požitky, oba nižší soudy zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Nesprávné právní posouzení vidí žalobce v tom, že jeho jednání seznal prvý soudce
objektivně způsobilým, aby ho zbavilo důvěry. Jak je svědky dokázáno, je pro služební poměr rozhodující jedině služební pragmatika, služební instrukce a pak ovšem též zákon o statkových úřednících ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák. Propuštění ze služby dopisem ze dne 20. května 1923 stalo se, jak v tomto dopisu výslovně jest uvedeno, dle §u 29 čís. 1 zákona ze dne 13. ledna 1914, čís. 9 ř. zák., poněvadž žalobce
svým jednáním prohřešil se těžkým způsobem na důvěře svého zaměstnavatele. Zdali bylo jednání žalobce objektivně způsobilým, aby tento důvod propuštění byl prokázán, jest věcí uvážení soudu. Žalobce, který byl dle služební pragmatiky povinen hájiti zájmy zaměstnatele, který
byl vůči zaměstnateli vázán k povinné vážnosti, oznámil u pozemkového úřadu, že majitel velkostatku (žalovaný) se snaží všemi možnými prostředky využiti své panství do té doby, než je bude musiti předati, a že lesní rada Gustav H. byl dán proto do pense, že vykořisťování panství bránil, aby postupu majitele nestál v cestě. To jest zajisté činem, který jest objektivně způsobilým ve smyslu §u 29 čís. 1 zákona o statkových úřednících, aby se pro něj stal úředník nehodným důvěry zaměstnatelovy. K správnému posouzení toho činu nutno též přihlížeti k pohnutkám, které zřízence k činu vedly. Žalobce odvolává se v tom směru na své právo a svou povinnost, v §§ 6 a 7 zákona ze dne 12.
února 1920, čís. 118 sb. z. a n. vytknutou, a na ochranu zřízenců tímto zákonem zajištěnou (§ 22 zák.), tvrdí, že právní názor prvého soudu, že toto právo a tato povinnost přináleží zřízenci jen vůči osobám dozorčím, když jest jimi dotazován, jest nesprávným, protože prý jest zákon dle jeho ducha a smyslu tak vykládati, že musí zřízenci, na zabraném statku zaměstnaní, tak jednati, by vše zamezili, co je řádnému hospodaření na závadu. Avšak tomu náhledu nelze přisvědčiti. Vykládati zákon dle jeho ducha a smyslu lze jen tehdy, není-li sporná otázka vůbec zákonem upravena. Pakliže však zákon, jako v tomto případě
§§ 6 a 7 cit. zák., povinnost zřízence konkrétně a zvlášť upravuje a
dosah povinností zřízenců zevrubně vymezuje, platí jen to, co je zákonem v takovém případě ustanoveno, a nelze zákon povrchně vykládati a ukládati zřízencům ještě jiné povinnosti, než jsou zákonem přesně stanoveny. Nemůže se proto žalobce k ospravedlnění svého činu odvolávati na to, že plnil povinnost, zákonem mu uloženou. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatel v tom, že odvolací soud nesprávně vykládá ustanovení služební pragmatiky, jíž odporuje propuštění bez výpovědi a bez zavedení kárného šetření. Jest správné, že služební pragmatika jest podstatnou součástí služební smlouvy, vždyť byl dovolatel na základě služební pragmatiky roku 1920 ustanoven provisorním úředníkem na panství B., později pak definitivním a konečně jmenován ústředním důchodním. Nemůže však býti pochybnosti ani o tom, že vedle služební pragmatiky z roku 1897, jejíž ustanovení dovolatel sám má za přežitá, platí zákon ze dne 13. ledna
1914, čís. 9 ř. zák., a takto doplňuje ustanovení služební pragmatiky. Není tudíž zaměstnavatel vázán jedině služební pragmatikou, pokud jde o rozvázání služebního poměru, nýbrž slouží mu k tomu účeli i onen zákon a zejména ustanovení §u 29, to tím spíše, když ve služební pragmatice jest rovněž ustanovení o propuštění bez výpovědi a bez kárného řízení. Dovolatel byl ze služby propuštěn podle §u 29 čís. 1 cit. zák. proto, že oznámením Státnímu pozemkovému úřadu, k němuž nebyl vyzván, a jehož dosahu si byl plně vědom, vinil majitele velkostatku, že
se snaží všemi možnými prostředky panství využiti, že se hospodářství neprovádí racionelně, čímž se dotkl těžkým způsobem důvěry svého zaměstnatele. Dovolatel však nebrojí v dovolání proti tomuto důvodu propuštění, nýbrž obmezuje se jen na to, že nebylo proti němu, jako definitivnímu úředníku, zavedeno a provedeno kárné šetření a že nebylo kárnou komisí o jeho poklesu rozhodnuto, neboť bez kárného šetření mohl prý býti propuštěn jen na zvláštní osobní nařízení majitele velkostatku. Než dovolatel přehlíží ustanovení §u 47 (2) služ. pragm., kde
si majitel panství vyhražuje, že může přenésti výlučně sobě vyhražená zařízení a rozhodnutí na osobu své důvěry, a že bylo zjištěno nižšími soudy, že takovou plnou moc udělil svému generálnímu zmocněnci Josefu Sch-ovi. K těmto právům patří také v §u 4 (3) služ. pragm. uvedené oprávnění dáti výpověď, nebo propustiti ze služby na zvláštní nařízení majitele panství ve výjimečných případech, kde není třeba ani zavedení kárného šetření, ani rozhodnutí kárné komise. O tom, že k takovým výjimečným případům jest počítati i tento případ, kde důvěra zaměstnavatelova oním oznámením byla otřesena, nelze míti pochybnosti, když i zákon o statkových úřednících přiznává zaměstnateli právo, by z důležitého důvodu předčasně bez výpovědi rozvázal služební poměr, a právě v §u 29 čís. 1 cit. zák. za takový důležitý důvod pokládá ztrátu důvěry pro chování úředníka. V tomto sporu byl takový důvod zjištěn a dovolatel, nenapadaje právní názor nižších soudů, že jest tu případ §u 29 čís. 1 zákona o statk. úřednících, přiznává mlčky jeho správnost a tím i opodstatněnost okamžitého rozvázání služebního poměru propuštěním. Netřeba se proto vývody, pokud se jimi uplatňuje nesprávný výklad služební pragmatiky a pokud se tvrdí, že bylo
třeba zavedení kárného šetření za tohoto stavu dále obírati. Jinak
zejména ohledně toho, zda konal dovolatel svou povinnost se zřetelem na zákon čís. 118 z roku 1920 — poukazuje se na důvody odvolacího soudu, jež nebyly dovoláním vyvráceny. Ostatně by ani vznesený nárok v rozsahu zažalovaném nebyl podle §u 32 o statkových úřednících odůvodněn.

Citace:

č. 3923. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 867-869.