Čís. 3910.

Ustanovení odstupní smlouvy, že výměnkář jest povinen vykliditi byt, a spokojiti se peněžitou náhradou, nebude-li se snášeti s hospodářem, což má posouditi hospodář sám, nepříčí se dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 27. května 1924, Rv II 345/24.)
Ve smlouvě o odstupu nemovitostí bylo pro žalovanou vyhrazeno právo bytu s tím, že jest povinna vykliditi byt a spokojiti se s peněžitou náhradou za byt, nebude-li se snášeti s hospodářem, a že nesnášenlivost má posouditi hospodář sám. Tvrdíce nesnášenlivost žalované, domáhali se hospodařící manželé vyklizení žalované z bytu. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání, uplatňující dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., není opodstatněno. Vývody dovolatelovy, podle nichž odvolací soud prý nesprávně vyložil ustanovení odstupní smlouvy ze dne 4. března 1920, pokud se týká výměny bytu pro žalovanou a prý pochybil, přiznav žalobcům z důvodu, že se prý se žalobci nesnáší, požadovati na žalované vyklízení bytu, nelze sdíleti. Dotyčné ustanovení odstupní smlouvy zní: »Pro případ, že by po smrti odstupitelově jeho manželka se znovu vdala nebo se s domácími hospodáři nesnášela, což mají tito sami posouditi, jest povinna na žádost hospodářů byt do 3 měsíců vykliditi a mají tito platiti jako roční činži 40 K v půlročních splátkách napřed.« Nelze seznati, v čem by toto ustanovení bylo nejasné; doslov jeho jest určitý a smysl nepochybný. Předpokladem pro oprávnění hospodářů, žádati, by žalovaná byt vyklidila, jest ovšem, že se s hospodáři nesnáší, ale rozhodovati o tom, zda případ ten nastal, náleží výhradně hospodářům. Upírati toto oprávnění hospodářům se nedá. Nelze přisvědčiti žalované, že se nesrovnává s dobrými mravy, aby sami hospodáři rozhodovali o tom, zda se s nimi nesnáší a že má proto byt vykliditi. Jde, jak z ustanovení smlouvy vidno, o alternativní závazek hospodářů, buď žalované poskytovati byt, nebo platiti jí za něj hodnotu. Při alternativních obligacích ponechává však zákon volbu plnění, pokud ve smlouvě nic jiného neobsaženo, povinnému (§ 656 a 906 obč. zák.). Také účel, který pojetím onoho ustanovení do odstupní smlouvy byl sledován, vyvrací ono tvrzení, že jde o ustanovení, příčící se dobrým mravům; vždyť účelem tím patrně bylo, přivoditi mezi stranami snášelivé spolužití a zabrániti nepřístojnostem, pak-li se výměnkář s hospodáři nesnáší. Pro tvrzení žalované, že tento výklad, výklad to i odvolacího soudu, neodpovídá úmyslu odstupitele, jenž jí výměnu zřídil, nelze nalézti podkladu. Znění smlouvy jest tak jasné, že jiného výkladu nepřipouštělo. Byla-li v době zřízení smlouvy značná nouze o byty a pojal-li odstupitel přes to do ní ono ustanovení, svědčí to o správnosti zastávaného výkladu a nikoli proti němu. Konečně nemůže žalovaná tvrditi, že ji žalobce vykazuje z bytu z pouhé libovůle. Odvolací soud béře totiž za prokázáno, že mezi žalobci a žalovanou skutečně nastala vážná nedorozumění.

Citace:

č. 3910. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit , s. 848-849.