Čís. 3854.

Jednoroční lhůta §u 43 konk. ř. k odpůrci žalobě jest lhůtou práva hmotného. Ustanovení §u 89 org. zák. nelze tu použíti. O tom, zda žaloba odpůrčí byla podána včas, lze rozhodnouti pouze rozsudkem.
(Rozh. ze dne 13. května 1924, R II 149/24.)
Na jmění družstva byl dne G. února 1923 vyhlášen úpadek. Odpůrci žalobu správce úpadkové podstaty, zadanou na soudě dne 11. února 1924, soud prvé stolice zamítl usnesením jako opožděnou. Rekursni soud zrušil napadené usnesení a uložil prvému soudu, by o žalobě jednal. Důvody: Jednoroční lhůta k podání odpůrčí žaloby ve smyslu §u 43 (2) konk. ř. je ovšem lhutou propadnou, lhůtou zákonnou, ale není lhůtou práva hmotného, neboť § 43 konk. ř. upravuje formální řízení pro uplatňování odpůrčího nároku v úpadku. Zda je užití ustanovení §u 89 org. zák. též na lhůty práva hmotného, když jest zachování nějakého práva podmíněno tím, aby bylo učiněno podání v soudním řízení, jest sporno. Dle doslovu §u 89 org. zák. není podkladu pro to, že dlužno jmenovanými tam lhůtami zákonnými vyrozumívati pouze lhůty procesního řízení a nikoliv i lhůty práva hmotného. Z tohoto důvodu, pak z úmyslu §u 89 org. zák., aby strany, které mají učiniti podání na soudě, nepřišly ku škodě, když nebydlí v místě soudu, jest odůvodněn náhled, že jest užití §u 89 org. zák. též na lhůty práva hmotného, jež jsou stanoveny pro soudní podání. Protože je lhůta § 43 (2) konk. ř. takovou lhůtou, lze u ní užíti § 89 org. zák. Že byla žaloba u poštovního úřadu v Ž. podána 5. února 1924, tedy před uplynutím jednoroční lhůty, jest nade vši pochybnost zjištěno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nesprávným je náhled rekursního soudu, že jednoroční lhůta §u 43 (2) konk. ř. je lhůtou práva procesního proto, že tento paragraf upravuje formální řízení pro uplatňování odpůrčího nároku v úpadku. Třeba se tu stanovila lhůta k podání žaloby, neupravuje se způsob řízení úpadkového ani sporného. Že jde o lhůtu práva hmotného, vyplývá z toho, že nezachování lhůty má za následek ztrátu nároku samého, tedy přímý následek, týkající se práva hmotného, nikoliv jen újmu procesní. Zachování lhůty je hmotnou podmínkou samého odpůrčího nároku. Stejně mylným je názor rekursního soudu, že § 89 zákona o organisaci soudů vztahuje se i na lhůty zákonné práva hmotného. Plyne to z historického vzniku tohoto ustanovení. Původně bylo zařazeno v návrhu civilního řádu soudního jako třetí odstavec §u 135 osnovy a teprv později přeneseno do zákona o organisaci soudů a neprojeven nijak úmysl, že ustanovení ono má míti širší platnost i na lhůty materielního práva. Dle původního zařazení mělo se ustanovení to vztahovati jen na lhůty procesní civilního řádu soudního, přesazením mělo se dosíci platnosti na procesní lhůty civilního řízení vůbec. Tak stále rozhoduje nejvyšší soud. Leč přes mylné odůvodnění jest usnesení rekursního soudu správným. Posouzení otázky včasného podání žaloby odpůrčí je otázkou práva hmotného, hmotného oprávnění samého odpůrčího nároku. O takových otázkách nelze však rozhodovati pouhým usnesením bez ústního jednání se stranami. (§§ 176, 178, 390 c. ř. s.). Plyne to i z §u 230 c. ř. s., dle něhož lze žalobu vrátiti jen tehdy, není-li dle údajů žalobních příslušným soud, není-li žaloba přípustná pro nedostatek procesní způsobilosti stran nebo jejich zákonného zastoupení. Vrácení žaloby tedy nastává, není-li základních podmínek pro projednání sporu vůbec. Jinak nutno naříditi prvý rok, tedy zavésti jednání sporné. Z toho plyne, že i o žalobě, jež dle vlastních údajů nároku žalobního neodůvodňuje, nutno jednati sporně. Prvý soud neměl proto bez ústního jednání se stranami zamítnouti žalobu pouhým usnesením, třeba byl toho názoru, že žaloba pro opožděnost není snad včas podána a nárok propadl. Nemohlť ani z údajů žaloby seznati, kdy vyhláška úpadku byla na úřední desce konkursního soudu přibita (§ 75 kon. ř.). Správně tedy — ovšem z nepřiléhavých důvodů — rekursní soud usnesení prvého soudu zrušil a nařídil provedení jednání sporného.

Citace:

Rozhodnutí č. 3854. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 765-766.