Čís. 3808.

Kdo zastupuje ruský stát na československých soudech?
(Rozh. ze dne 6. května 1924, R I 319/24.)
Užší správní komise hlavního města Prahy žádala, by ruskému státu v Praze, který je vlastníkem stavební parcely čís. kat. 28/3 zřízen byl opatrovník v osobě Dra Vratislava Č-a pro jednání o zpátečnou koupi, po případě pro vyvlastňovací řízení o tomto pozemku. Soud prvé stolice opatrovníka ustanovil, rekursní soud k rekursu zastupitelstva Svazu Sovětských Socialistických Republik v Praze zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc rekursnímu soudu, by, doplně řízení, znovu o rekursu rozhodl.
Důvody:
Dovolací rekurs právem vytýká napadenému usnesení, že se rekursní soud nezabýval vůbec otázkou legitimace stěžovatele, t. j. Zplnomocněného Zastupitelstva Svazu Sovětských Socialistických Republik (SSSR) v Praze k rekursu. O této legitimaci mělo býti rozhodnuto již rekursním soudem, dříve než vešel ve věcné vyřízení rekursu, ježto v první řadě bylo zkoumati, zda uvedené Zplnomocněné Zastupitelstvo SSSR je skutečně oprávněno v této věci činiti podání na soud a jednati před soudem, t. j. zda lze je uznati ať již přímo za stranu anebo za oprávněného zástupce strany, na věci skutečně účastněné. Kdyby nebylo možno, otázku tu zodpověděti kladně, nebylo by možno o stížnosti jednati, nýbrž musila by stížnost, již rekursní soud napadeným usnesením věcně vyřídil, býti odmítnuta. Otázku tu nelze proto pominouti mlčením, jak učinil rekursní soud, jemuž v první řadě náleželo, by uvažoval o legitimaci stěžovatelově. Zplnomocněné Zastupitelstvo SSSR prohlásilo v rekursu výslovně, že podalo návrh, tudíž i rekurs, jménem ruského státu, jehož orgánem a zástupcem byla v roce 1914 císařská ruská vláda, a dovolává se v tomto směru uznání svého prozatimními smlouvami ze dne 5. června 1922, uvedenými v zatimní platnost nařízeními vlády republiky Čsl., ze dne 7. srpna 1922, čís. 258 a 259 sb. z. a n., mimo to předložilo ověřený dopis ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. září 1923, čís. 149.431. Uvedené prozatimní smlouvy nejednají však o Zplnomocněném Zastupitelstvu SSSR, nýbrž o zastupitelstvech Ruské socialistické federativní sovětské republiky (RSFSR) a Ukrajinské socialistické sovětské republiky (USSR), byly sjednány s vládami těchto republik a obsahují v čl. 1. výslovné ustanovení, že nepředbíhá se dohodou v nich uvedenou řešení otázky uznání de jure vlády druhé země, uvádějí přesně oprávnění, poskytnutá zastupitelstvům republik, těmito smlouvami zřízeným, a v posledním odstavci čl. 11. přiznává vláda Československé republiky (ČSR) vládám RSFSR a USSR a jejich orgánům práva právnické osoby, pokud budou na území ČSR obchodně činnými. Teprve uvedený dopis ministerstva zahraničních věcí z 10. září 1923 béře na vědomí utvoření Svazu Sovětských Socialistických Republik a vykonávání mezinárodních styků Svazu a republik Lidovým Komisariátem zahraničních věcí SSSR, dále béře na vědomí, že zplnomocněná zastupitelství RSFSR a USSR v ČSR svěřila řízení všech svých záležitostí Zplnomocněnému Zastupitelství SSSR v ČSR. Jde tu tudíž o útvary a orgány, o nichž uvedené prozatimní smlouvy se aspoň přímo nezmiňují. Bude proto nutno v první řadě vyšetřiti dotazem u příslušného ústředního úřadu, jaké právní postavení zaujímá Zplnomocněné Zastupitelstvo SSSR při jednání před soudem, pokud je na území ČSR činno jinak než obchodně (čl. 11). Ve svém rekursu podotýká toto Zplnomocněné Zastupitelstvo, že návrh na zrušení opatrovníka nebyl podán jménem vlády SSSR, nýbrž přímo jménem ruského státu. Přes to však bude nutno zjistiti, zda Zastupitelstvo to není orgánem vlády RSFSR ve smyslu čl. 11 posl. odstavec smlouvy, ježto tvrdí samo o sobě, že nastupuje jménem ruského státu, jehož orgánem a representantem byla cís. ruská vláda, z čehož dá se jedině souditi, že stotožňuje se s vládou nynějšího ruského státu, jsouc jejím orgánem podle čl. 11. Ježto v tomto případě nejde o činnost obchodní, nebylo by dle uvedené smlouvy možno přiznati stěžovateli právo právnické osoby, a tím i legitimaci k rekursu, jejž by bylo odmítnouti, zejména když čl. 1 vylučuje dosud uznání de jure vlády RSFSR. Bude proto povinností rekursního soudu, by napřed rozhodl o otázce legitimace stěžovatelovy k rekursu a teprve potom rozhodl ve věci.

Citace:

č. 3808. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 693-694.