Čís. 3345.

Zábor velkého majetku pozemkového (zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 sb. z. a n.).
Se svolením Státního pozemkového úřadu lze vésti na zabraný nemovitý majetek exekuci i vnucenou dražbou.
(Rozh. ze dne 27. února 1924, R I 134/24).
Návrhu vymáhající věřitelky, by povolena byla dražba nemovitosti, podléhající záboru, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud zrušil usnesení rekursního soudu a uložil mu, by znovu rozhodl o rekursu dlužníka do usnesení prvého soudu.

Důvody:

Vymáhající věřitelka navrhla obnovení vnucené dražby usedlosti č. p. 7 v J., pokud se týče opětné povolení vnucené dražby této used- losti, poněvadž Státní pozemkový úřad svolil k dražebnímu řízení. Soud prvé stolice vyhověl usnesením ze dne 29. prosince 1923 tomuto návrhu vymáhající věřitelky, ale rekursní soud k rekursu povinného dlužníka zrušil toto usnesení prvého soudu, maje za to, že toto usnesení odporuje předpisu §u 8 zákona ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n., podle něhož na zabraný majetek lze vésti exekuci jen vnucenou správou a tedy nikoli vnucenou dražbou. Soud rekursní tedy vlastně změnil usnesení prvého soudu ze dne 29. prosince 1923 a zamítl návrh vymáhající věřitelky. Mínění rekursního soudu, které vedlo k tomuto rozhodnutí, napadenému nyní vymáhající věřitelkou, nelze přisvědčiti. Pří výkladu §u 8 zákona ze dne 16. dubna 1919 čís. 215 sb. z. a n. dlužno hleděti nejen ke znění tohoto §u 8, nýbrž i k jeho souvislosti s §em 7 а k účelu, kterého zákon snaží se dosáhnouti ustanovením §u 8. Podle prvého odstavce §u 7 jest k účinnosti zcizení, pronájmu, zavazení a dělení zabraného majetku třeba souhlasu Státního pozemkového úřadu, k němuž § 8 dodává, že lze na tento majetek vésti exekuci pouze vnucenou správou. Účel obou těchto zákonných předpisů jest tentýž: zameziti, by určitými právními úkony nebylo provádění pozemkové reformy mařeno nebo stěžováno. Rozhodnutí o tom, kdy zcizení, pronájem, zavazení
nebo dělení zabraného majetku příčí se účelům pozemkové reformy a kdy nikoli, náleží podle §u 7 Státnímu pozemkovému úřadu, kterýž udělením aneb odepřením souhlasu k dotyčnému právnímu úkonu vyslovuje, zda tento úkon srovnává se s účely pozemkové reformy, či zda se jim příčí. Jest nyní otázka, zda pravomoc, daná Státnímu pozemkovému úřadu, by udělením souhlasu propůjčil účinnosti těm právním úkonům, které nevadí provádění pozemkové reformy, vztahuje se toliko na dobrovolné nakládání vlastníkovo zabraným majetkem, či zda se vztahuje též na nakládání zabraným majetkem, které děje se proti vůli vlastníkově řízením exekučním. Znění zákona neodporuje tomuto druhému výkladu; účel zákona mluví zřejmě pro tento výklad, neboť nelze uznati, že by zákon nepřipouštěl takového vedení exekuce na zabraný majetek, které nemůže vůbec nikterak překážeti provádění pozemkové reformy. Zdánlivě tomu ovšem odporuje znění §u 8, podle něhož lze na zabraný majetek vésti exekuci toliko vnucenou správou, což samo o sobě — bez ohledu na § 7 — mohlo by vésti k výkladu, že každý jiný exekuční prostředek jest naprosto vyloučen, takže by ani se souhlasem Státního pozemkového úřadu nebylo možno užíti k vedení exekuce jiného prostředku než vnucené správy. Ale rozpor tento jest jen zdánlivý. Ustanovení §u 8 nesmí býti vykládáno samo o sobě, nýbrž jen v souvislosti s předcházejícím § 7. Poněvadž podle tohoto §u 7 jakékoli zcizení, zavazení nebo dělení zabraného majetku dovoleno jest tenkráte, když Státní pozemkový úřad dá k tomu souhlas, dlužno vykládati § 8 v ten způsob, že bez tohoto souhlasu lze vésti exekuci na zabraný majetek pouze vnucenou správou, kterou, jak zákon sám předpokládá, účely pozemkové reformy nemohou býti mařeny. Není tedy § 8 ničím jiným, než dodatkem k §u 7, ustanovujícím, že bez souhlasu, v tomto §u 7 uvedeného, může věřitel dosáhnouti ze zabraného ma- jetku uspokojení jen vnucenou správou. Z toho následuje, že vnucená dražba zabraného majetku jest přípustná se svolením Státního pozemkového úřadu, pokud ovšem jsou zde předpoklady exekučního řádu. Opačné mínění soudu rekursního jest mylné.

Citace:

Rozhodnutí č. 3545. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 307-309.