Čís. 3599.

Nelze se domáhati náhrady škody pro nákazu venerickou nemocí, nevěděl-li nákazu přivodivší souložník, že jí jest stižen.
(Rozh. ze dne 11. března 1924, Rv I 1717/23.)
Žaloba, jíž domáhala se žena náhrady škody na svém souložníku,
tvrdíc, že byla jím nakažena kapavkou, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Zjištěno jest, že žalovaný nesliboval žalobkyni manželství a ji nesvedl a že když se žalobkyni tělesně obcoval, si toho nebyl vědom a ani vědom býti nemohl, že kapavka, kterou stižen byl v roce 1912, nebyla snad ještě vyhojena. Vůbec nebylo prokázáno, že žalovaný v době, kdy se žalobkyni tělesně obcoval, byl pohlavně nemocen. Ale dovolání, provádějíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), z tohoto zjištěného stavu nevychází, tvrdíc, že žalovaný žalobkyni jako slušné a nezkušené děvče svedl, ačkoliv si toho byl vědom, že byl pohlavně nemocným, a neprovádí takto tohoto dovolacího důvodu po zákonu. Netřeba proto poukázati k tomu, že žalobkyně jako strana sama musela připustiti, že před souloží jí manželství nebylo slibováno, a netřeba zmiňovati se o tom, že žalobkyně tenkráte již byla dospělá a že pohlavní styky pěstovala se žalovaným i po vystoupení ze služeb firmy, jejíž společníkem žalovaný jest. Pokud se dovolání na konec dovolává slušnosti, dlužno připomenouti, že soudům jest se zachovati v přední řadě dle předpisů zákonných.

Citace:

Rozhodnutí č. 3599. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 373-374.