Čís. 3982.

Sudiště dle §u 88, odstavec druhý j. n.
K odvráceni příslušnosti dle §u 88, odstavec druhý, j. n. stačí, když příjemce zaslanou mu fakturu vrátí obyčejným, nedoporučeným dopisem a nesejde na tom, zda vrácená faktura odesílatele zboží skutečně dojde.
(Rozh. ze dne 17. června 1924, R I 489/24.)
Proti žalobě opírající se co do místní příslušnosti o § 88, odstavec druhý, j. n., namítl žalovaný místní nepříslušnost dovolaného soudu, ježto fakturu žalobci vrátil. Soud prvé stolice námitce vyhověl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, řízení doplnil a o námitce znovu rozhodl. Důvody: Nezáleží na tom, zda žalobkyně fakturu ze dne 9. července 1923, vrácenou prý jí dopisem žalovaného ze dne 12. července 1923, obdržela, rozhodno je pouze, zda žalovaný tento posléze uvedený dopis s onou fakturou žalobkyni odeslal. Fakturu opatřenou doložkou o soudu faktury dlužno totiž považovat za nabídku kupujícímu a nepřijme-li kupující tuto nabídku, nemůže dojíti k úmluvě o soudu ve faktuře označeném. Takovéto nepřijetí dlužno spatřovati ve vrácení faktury, byť i dopisem nedoporučeným, jenž je v obchodním styku obvyklým, a to bez ohledu na to, zda se prodávajícímu tento dopis do ruky dostal. V napadeném usnesení není zjištěno, zda byl onen dopis žalovaným odeslán, a stížnost se mýlí, spatřuje-li toto zjištění v důvodech napadeného usnesení, v nichž se pouze vychází z předpokladu, že k jeho odeslání došlo, jak patrno z obratů »tvrzený dopis« a »udánlivě«. Jest proto napadené usnesení neúplné. Bude tudíž na soudu prvé stolice, by onu skutečnost, zda byl dopis ze dne 12. července 1923 s fakturou odeslán, zjistil dukazními prostředky, žalovanou stranou nabízenými, a aby dle výsledků tohoto zjištění znovu rozhodl, řídě se právním názorem výše uvedeným.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvodу:
Nejvyšší soud sdílí plně právní názor odvolacího soudu, že postačí k odvrácení příslušnosti podle §u 88 odstavec druhý j. n., když příjemce zaslanou mu fakturu vrátí obyčejným, nedoporučeným dopisem, jak jest v obchodním styku obvyklým, a že na tom nesejde, zda vrácená faktura odesílatele zboží skutečně dojde; stěžovatelka poukazuje se proto na vývody rekursního soudu, k nimž se jen ještě připojuje, že pro správnost vysloveného zde názoru svědčí nejen jasný doslov §u 88 odstavec druhý j. n., nýbrž též obdobné ustanovení prvního odstavce čl. 347 obch. zák., neboť podle ustáleného výkladu tohoto předpisu stačí, když kupující, nechce-li, by nastaly právní účinky druhého odstavce zmíněného článku, oznámí prodávajícímu vady zboží způsobem v obchodním styku obvyklým, při čemž dostačí úplně jednoduchý dopis: nebezpečí dojití tohoto oznámeni stíhá prodávajícího (srv. komentář Staub-Pisko k čl. 347 § 23). Žalovanému náleží tedy prostě důkaz, že fakturu žalující firmou mu zaslanou zmíněným způsobem této firmě vrátil a tím dal na jevo svou vůli, že odmítá návrh žalobkyně co do příslušnosti sudiště faktury, obsažený v příslušné doložce fakturové. Ježto pak soud prvé stolice neučinil v tomto směru zjištění, bylo rekursu žalovaného do usnesení prvého soudu, jež spočívá na nesprávném právním názoru, právem vyhověno zpusobem v napadeném usnesení uvedeným.

Citace:

č. 3982. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 956-957.