Čís. 3486.

Pokud ručí erár za škodu, převzav důstojníkovy věci ku přestěhování do tuzemska.
Smysl §u 960 obč. zák. jest ten, že, uloží-li se tomu, kdo přejímá cizí věc v opatrování, i jednání jiné, týkající se svěřené věci, pokládá se přejímatel co do tohoto dalšího jednání za zmocněnce. V takovém případě jde o smlouvu smíšenou, pro niž platí jak předpisy o schování, tak i předpisy o zmocnění.
(Rozh. ze dne 12. února 1924, Rv I 1306/23). Na základě vyhlášky ministerstva Národní Obrany, uveřejněné v jeho věstníku ze dne 15. března 1919 pod čís. 374, žádal žalobce (československý důstojník) za převoz jeho věcí ze Sarajeva do Prahy. Žádosti bylo vyhověno, převoz proveden a, když při dojití do Prahy se zjistilo, že některé věci žalobcovy chybí, domáhal se žalobce na eráru náhrady škody. Oba nižší soudy žalobu zamítly, Nejvyšší soud uznal žalobní nárok co do důvodu po právu.

Důvody:

Odvolací soud správně vyložil, že vyhláškou ministerstva Národní Obrany, uveřejněnou ve věstníku tohoto ministerstva z roku 1919 pod čís. 374, ve spojení s přihláškou žalobce a tím, že věci žalobce, přihlášené k dopravě, byly odevzdány přidělenci místní stěhovací komise v Sarajevě, 34. oddělení ministerstva Národní Obrany, a tato komise přijala věci k dopravě, došlo mezi stranami k soukromoprávní smlouvě, kterou ministerstvo Národní Obrany za erár vzalo na sebe závazek, opatřiti žalobci bezplatně dopravu věcí ze Sarajeva do území republiky Československé. Lze souhlasiti s odvolacím soudem i potud, že dlužno posuzovati tuto smlouvu jako smlouvu mandátní dle §§ 1 002 a násl. obč. zák.; nelze se však přidati k dalšímu názoru odvolacího soudu, že na tento případ nelze použíti předpisů o smlouvě schovací, protože prý tomu brání ustanovení §u 960 obč. zák. Toto ustanovení má pouze ten význam, že, uloží-li se tomu, kdo přejímá cizí věc v opatrování, spolu jednání jiné, týkající se svěřené věci, pokládá se přejímatel co do tohoto dalšího jednání za zmocněnce. V takovém případě jest tu tedy smlouva smíšená, pro kterou platí jak předpisy o schování, tak i předpisy o zmocnění. V případě, o nějž ve sporu jde, byl žalovaný erár mandatářem, pokud přijal příkaz žalobce k dopravě, a zároveň schovatelem věcí žalobce, pokud je vzal v opatrování. Tomu nasvědčuje zjištěná okolnost, že osoby, doprovázející repatriační transport, byly ustanoveny k tomu, by měly dozor nad dopravovanými věcmi. Smluvní povinností eráru bylo tedy jak obstarání dopravy věcí, tak i opatrování jich za dopravy. Lze důvodně tvrditi, že žalobce měl stejný zájem na tom, by erár splnil smluvní povinnost v tom i v onom směru, neboť, kdyby nebyl, důvěřuje plně opatřením státu, spoléhal na to, že stát bude náležitě opatrovati věci, byl by asi, jako jiní stěhovalci, spolu konal cestu a sám dohlížel na své věci, po případě i řádně je pojistil proti poškození a ztrátě. Jako schovatel a jako inandatář ručí stát za veškerou zaviněnou škodu, i za tu, která vznikla pouhým nedopatřením (§§ 964, 1012 obč. zák.), a jest dle §u 1313 a) obč. zák. též práv ze zavinění osob, jichž použil k plnění. Podle v. z. o., § 1298 nebylo na žalobci, by dokazoval zavinění žalovaného eráru, nýbrž tomuto náležel důkaz, že beze své viny nebyl s to, splniti smluvní závazek a vrátiti žalobci věci, převzaté od něho v opatrování а k dopravě. Důkaz, o nějž se žalovaný erár v té příčině pokusil, nelze pokládati za zdařený, a v tom směru se dovolací soud odchyluje od názoru soudu odvolacího. Žalovaný erár byl by prost povinnosti k náhradě škody, kdyby byl prokázal, že ztrátu věcí dlužno přičítati neodvratné náhodě nebo zavinění osob třetích, za něž neručí. Takovýto důkaz byl by podán býval, kdyby bylo zjištěno, že při celní prohlídce v Bosenském Brodě, konané v noci a za nepohody, při které byla všechna zavazadla zotvírána a část věcí zabavena, něco z věcí žalobce se ztratilo, neboť za vylíčených poměrů nebyl by ani mnohem větší počet doprovázejících a dohlédacích orgánů stačil k odvrácení ztráty. Zjištěn však opak, totiž že na zakročení poručíka Rudolfa J-a byly veškeré věci zase vráceny a naloženy zpět do vagonů, zejména i bedna žalobce, pří jejímž nakládání J. sám pomáhal a do níž byly vyndané věci uloženy. Dále jest též zjištěno, že velká bedna žalobce byla ještě v Záhřebě ve vagoně. Ztráta nastala tedy v čase mezí odjezdem ze Záhřebu a dobou, kdy byly věci stěhovalcu po vyložení vagonu na Masarykově nádraží v Praze odevzdány speditérovi k rozvážení, neboť speditér nepřevzal věcí, o které jde. Že však v tomto čase nastala ztráta pro neodvratnou náhodu nebo jednání osob třetích, za než žalovaný erár neručí, dokázáno není, opaku zdají se spíše nasvědčovati zjištěné skutečnosti, že v Záhřebe byl vagon, v němž byly věci žalobce, uzamčen na zámky; poručík Jan K. vzal klíče od nich k sobě; za jízdy byl vagon otevřen jen jednou a to na hranici jugoslavsko-rakouské při celní prohlídce, při níž poručík K. sám otevřel vagon a když celníci do něho nahlédli, ihned zase jej zavřel, a celníci dali naň plombu; při vjezdu do Československé republiky vagon nebyl již otevřen a poukázán byl k celní prohlídce do Prahy; a v Praze poručík K. odevzdal klíče od vagonu rotmistru F-ovi. Ze všeho toho lze spíše usuzovati, že ztráta nastala přece jen nedostatečným dozorem, ať již za, dopravy nebo na nádraží v Praze v době, než vagony byly vyloženy. Neprovedl-li však erár důkazu podle §u 1298 obč. zák., ručí žalobci za škodu, která vzešla ztrátou věcí, a jest žalobní nárok důvodem po právu.

Citace:

Rozhodnutí č. 3486. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 220-222.