Čís. 3522.

Pro žalobu obchodního pomocníka, odměňovaného podílem z čistého zisku, o zaplacení podílu na čistém zisku za dobu jeho služebního poměru jest příslušným soud určený v §u 41 zák. o obch. pom.
(Rozh. ze dne 26. února 1924, R I 105/24.)
Žalobu na firmu o zaplacení 92 154 Kč jakožto podílu na zisku podal obchodní pomocník u krajského soudu v Liberci. Námitka věcné nepříslušnosti byla krajským soudem zamítnuta, rekursní soud námitce vyhověl a žalobu odmítl, ustanoviv příslušným živnostenský soud v Liberci. Důvody: Žalobce sám uvádí v žalobě, že byl od 1. března 1921 až do 28. února 1923 ve službách žalované jakožto obchodní zřízenec a že jako takový přihlášen byl i při nemocenské pokladně obchodního gremia libereckého i při všeobecném ústavu pensijním. V čem záležela žalobcova činnost v obchodním podniku žalované, nikde nevysvětlil, omeziv se v tom směru na pouhou poznámku, že byl právně t. zv. »commis interessé« ve smyslu zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. o obchodních pomocnících. Avšak již okolnosti, žalobcem přiznaný jak byly výše uvedeny, stačí úplně, by byl žalobce pokládán za obchodního pomocníka u žalované ve smyslu §u 1 odstavec prvý cit. zákona o obchodních pomocnících. Vztahují se tudíž na něho všecka ustanovení tohoto zákona. Tím, že žalovaná zaručila mu 30% ní podíl na celém čistém zisku z jejího obchodního podniku, na místě platu, není ještě nikterak vyloučen služební poměr mezi žalobcem jako zaměstnaným
a žalovanou jako zaměstnavatelkou. Vždyť poměr takový jest i přímo upraven v §u 14 zákona posléz uvedeného. Že spor tuto projednávaný není v podstatě ničím jiným, než rozepří o zaplacení služného, o tom nelze vzhledem k obsahu žaloby vážně pochybovati a následkem toho jest pro rozepři tu podle §u 4 odstavec a), pak podle §u 5 odstavec d) zákona ze dne 27. listopadu 1896, čís. 218 ř. zák. vzhledem k §u 2 a 41 zákona o obchodních pomocnících, pokud se týče vzhledem k cis. nařízení ze dne 10. ledna 1915, čís. 8 ř. zák. a ze dne 29. února 1916, čís. 58 ř. zák. výlučně příslušným živnostenský soud v Liberci. Žalovaná namítla právem nepříslušnost soudu procesního, k níž bylo by i jinak nutno přihlížeti z úřadu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.

Důvody:

Rozhodnutí tohoto mezitímního sporu o příslušnost závisí na zodpovězení otázek: a) zda podnik žalované firmy podléhá živnostenskému řádu, b) zda žalobce byl ustanoven ve službách žalované firmy jako její zaměstnanec a konal tam služby, v §u 1 odstavec prvý zákona ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. uvedené, c) zda jde o spor z tohoto služebního poměru. Všechny tyto otázky jest zodpověděti kladně. Otázka a) není spornou. Ohledně otázky b) uvádí sám žalobce v žalobě, že byl v době od 1. března 1921 do 28. února 1923 u žalované firmy jako obchodní zaměstnanec ve službě a že jako takový přihlášen byl u nemocenské pokladny i u všeobecného pensijního ústavu. Tvrzení to uznala žalovaná firma v žalobní odpovědi za správné. Jaké služby žalobce konal, neuvádí, ale z obsahu žaloby, zejména z okolnosti, že se sám označuje jako commis interessé ve smyslu zákona o obchodních pomocnících a že i jinak v žalobě i v dovolacím rekursu na tento zákon se odvolává, plyne, že konal služby, v §u 1 odstavec prvý zák. o obch. pom. uvedené. Ad c.: Žalobce domáhá se touto žalobou zaplacení podílu na čistém zisku z obchodu žalované za dobu svého »služebního poměru« u žalované firmy ve zbytkové částce 92 154 Kč tvrdě, že podle smlouvy příslušela mu na místě pevného platu tantiema 30% z čistého zisku, docíleného v obchodu žalované, což žalovaná firma přiznala s omezením, že účast žalobcova na čistém zisku činila z počátku jen 10% z obchodu automobily, příslušenstvím a potřebami a že teprve později činila 30% z obchodů, žalobcem přímo sprostředkovaných, a 10% z prodejů ostatních. Podle §u 14 zákona o obch. pom. může podle úmluvy úplata obchodního pomocníka záležeti také zcela nebo z části v podílu na zisku ze všech nebo jen některých obchodů; jde tu o tantiému t. zv. commis interessé, jak se žalobce sám označuje. Žalobce tvrdí, že za své služební doby obdržel na tantiémách jen 42 010 Kč, místo 134 164 Kč, že tedy má obdržeti ještě zbytek 92 154 Kč, což však žalovaná popírá. Jde tu tedy o spor o úplatu obchodního pomocníka z jeho služebního poměru, jak v zákoně o obchodních pomocnících (§§ 1 a 14) jest upraven, pro který však podle §u 41 zák. o obch. pom. jest v tomto případě věcně i místně a to výlučně příslušným živnostenský soud v Liberci.

Citace:

Rozhodnutí č. 3522. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 273-274.